Tehdejší ruský velvyslanec v OSN Vitalij Čurkin vyzval k „okamžitému zastavení všeho násilí“. „Kyjevský režim za povzbuzování svých západních sponzorů přistoupil k masivnímu použití vojenské síly, čímž fakticky zničil poslední naději na životaschopnost ženevských dohod,“ prohlásil na Radě bezpečnosti. Ta ale odmítla o krizi na Ukrajině jednat. Podle velvyslankyně USA Samanthy Powerové „uráží ruská žádost inteligenci světového společenství“ a britský velvyslanec Mark Lyall Grant prohlásil, že „umělé ruské rozhořčení nepřesvědčí nikoho“.
Téhož dne americký ministr zahraničí John Kerry zrušil plánovaný telefonický rozhovor se Sergejem Lavrovem, ve kterém chtěl šéf ruské diplomacie řešit situaci na Ukrajině.
Dokumentární videa z průběhu vraždění oděských zastánců federace Ukrajiny vzbuzují dodnes hrůzu z toho, čeho je fanatický dav schopen a jak křehké jsou zábrany civilizace proti brutalitě nenávisti. Pohrdavá slova britského diplomata o „umělém ruském rozhořčení“ by měla být prolnuta v titulku pod autentické scény střílení po lidech, co stáli či leželi na římsách hořícího domu odborů. A také přidána do záběrů, kdy zraněné, kteří vyskočili před požárem z oken, dobíjeli nacisté na zemi a křičeli: „My jsme Ukrajinci! Nejsme Rusové!“
Od masakru v Oděse uplynulo 11 let. Viníci dosud nebyli potrestáni, neboť ukrajinská justice vyšetřování zločinu průběžně sabotovala. Přestože existuje dokumentace i s výpovědí očitých svědků, neztotožnila pachatele a po deseti letech oznámila promlčení trestného činu.
Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku přiznal pozůstalým po obětech, kteří se na soud obrátili, finanční náhradu. V průměru je to 15 tisíc eur za trýznivou smrt nejbližšího. Tyto „odpustky“ je povinna vyplatit Ukrajina, neboť její orgány masakru nezabránily, přestože mohly, čímž porušily čl. 2. Evropské úmluvy o lidských právech zaručující právo na život. Hydranty v domě odborů nefungovaly, hasiči přijeli až za 45 minut a policie nekonala. Připomeňme také zdokumentovanou skutečnost, že vraždění pokračovalo během požáru i v domě odborů, kam se ozbrojená horda násilníků dostala postranním vchodem, vylamovala zamknuté dveře kanceláří a masakrovala bezbranné oběti. Připomeňme také, že jediní zatčení byli právě lidé skrývající se v hořícím domě před běsnícími nacisty. Z vězení je vysvobodil „uměle rozhořčený“ dav.
Krátce po zveřejnění štrasburského verdiktu (březen 2025) byl v Oděse na ulici zastřelen jeden v vůdců nacistických skupin - člen Pravého sektoru. Je ale otázka, zda šlo o pomstu nebo o likvidaci svědka.
Ruské rozhořčení, o kterém již v květnu 2014 s pohrdáním mluvil britský velvyslanec v OSN a nazval je rozhořčením umělým, které nepřesvědčí nikoho, bylo skutečně mezinárodními institucemi dlouho ignorováno a znevažováno. Po osmi letech zabíjení ruské entity na Donbase a diskriminace ruské menšiny žijící na Ukrajině to „umělé ruské rozhořčení“ vyústilo do SVO (speciální vojenské operace).
Tím se naplnila varovná slova diplomata Vitalije Čurkina pronesená na RB OSN 2. května 2014 : „Pokud neprodleně neskončí zločinný hazard kyjevské kliky, nebude možné se vyhnout nejtěžším, tragickým následkům pro Ukrajinu. Viníci krveprolití ponesou plnou odpovědnost před ukrajinským lidem.“
„Zlu se hned zpočátku postav, nepotrestáním posílí a pak je pozdě hledat lék.“ Ovidius
Dračí setba, která vzešla z „Revoluce důstojnosti“ na Majdanu, už zahubila a zmrzačila statisíce lidí. Další nesčetné oběti vyprovokovaného konfliktu přežívají navenek nepoškozeny, ale jejich duše jsou otráveny plošně šířenou nenávistí k předurčenému nepříteli – „ruskému agresorovi“. Ale i těm, kteří epidemii nenávisti nepodlehli a uchovali si schopnost rozlišovat příčiny od následků a hledat pravdu v balastu lží, i těmto hledačům je už dnes zatěžko udržet si víru ve spravedlnost. Kdyby ale ze světa zmizela spravedlnost, zanikl by i důvod, proč by člověk dál žil na Zemi.
Pokud na této planetě, kterou člověk nestvořil, a tedy nemá kopyrajt ani na její zničení, chceme pro další generace (ty dosud nezrozené) zachovat nejen podmínky vhodné pro život, ale i odkaz smyslu lidského života, nesmíme na spravedlnost rezignovat.
Nedávný bezzubý verdikt štrasburského soudu neznamená, že vyšetřování oděského masakru skončilo a že nepotrestaný zločin je zahlazen, tak jako byly zahlazeny stopy mučení a vraždění ze stěn domu odborů na Kulikově poli. Zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné. Nacismus, který před jedenácti lety vyhřezl v Oděse, by měl být souzen a odsouzen na stejném místě. Zrekonstruovaná a čistě vybílená budova domu odborů je vhodným místem pro jednání soudu, pro rekonstrukci událostí, pro povzbuzení paměti svědků, pro identifikaci vrahů, jejichž tváře video dokumenty a fotografie zachycují.
V diskuzním příspěvku pod článkem o rozsudku ve Štrasburku jeden z debatérů napsal, že „48 mrtvých v Oděse je brnkačka“ proti množství padlých v následném konfliktu. Tento pisatel, hodnotící příčinu číselně (48) ji pokládá za nicotnou v porovnání s důsledky v řádu statisíců. To je otrlé vyjádření vycházející zřejmě z fyzikálního zákona o akci a reakci (každá akce vyvolá stejně velkou opačně orientovanou reakci). Zkoumat rozdíl mezi příčinou ZLA a reakcí na něj aritmeticky a domnívat se, že nepotrestané vraždění občanů s odlišným politickým názorem je nicotný důvod pro (opožděnou) vojenskou operaci, svědčí o okoralém srdci autora příspěvku. Stejně jako britský diplomat, který se vysmíval „umělému ruskému rozhořčení,“ zřejmě i pisatel komentáře znají dějiny pouze v účelově upravené verzi, jinak by věděli, že Rusové války nezačínají, ale ukončují.
Až budou 9. května evropští státníci sledovat ve svých domovech na obrazovkách oslavy konce druhé světové války v Moskvě, v Petrohradě a v dalších ruských městech, snad (aspoň někteří) pochopí, že Nesmrtelný pluk je víc než uctění památky mrtvých vlastenců. Je to přísaha živých!
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)
