Projev Petra Macinky na půdě Organizace spojených národů i jeho následná vystoupení vyvolaly v českém mediálním prostoru výrazné reakce a komentáře. Vedle politických hodnocení se rozproudila také debata o tom, jakým způsobem je podobné vystoupení interpretováno veřejnosti a zda mediální zkratky nevytlačují věcnou diskusi o samotném obsahu sdělení i širších souvislostech války na Ukrajině a diplomatického hledání jejího ukončení.
Právě mediální reflexi i samotný projev analyzoval ve své reakci publicista Pavel Šik. Ve svém komentáři se zamýšlí nad tónem Macinkova vystoupení, nad jeho politickým významem i nad tím, jak je dnes v Česku vedena veřejná debata o zahraniční politice, válce a odpovědnosti jednotlivých aktérů konfliktu.
„Projev Petra Macinky… je až absurdní, že ráno po jeho projevu v OSN dá Český rozhlas na hlavní titulku rozhovor s Martinem Ehlem z HN s názvem: ‚Macinka se stal nástrojem propagandy Maga‘. Přijde mi to, jako by Rozhlas i přes jeho projev v OSN chtěl z Macinky udělat nepřítele za každou cenu, navíc je ten rozhovor s Ehlem především o tématu Mnichovské konference.
Včera jsem si četl Petrův projev v OSN i následnou řeč v Radě bezpečnosti. Mám k jeho pohledu výhrady, které jsem i Petrovi sdělil, a proto je podle mě ok, když o nich napíšu.
Pro mě to byl moc jednosměrný projev určený Rusku. Celá argumentace jeho projevu stála na logice: válka je Rusko, tlak je na Rusku, řešení je na Rusku. Ukrajina tak z projevu nepřímo vystupuje výhradně jako oběť, nikoli jako aktér, který také rozhoduje o podmínkách míru. Jasně, chápu principy, že agresor nesmí být morálně odměněn nebo zrovnoprávňován s obráncem, ale z hlediska reálpolitiky roku 2026, kterou Petr často zmiňuje, mi to přijde problematické.
Situace není černobílá a otázka podle mě není jen zda Rusko zastaví válku, ale také na jakých podmínkách bude postavený mír. A v té rovině mi scházel signál směrem ke Kyjevu o nutnosti realismu. Projev na mě působil spíše jako morální gesto pro výročí 24. února než jako příspěvek k diplomatickému hledání východiska. Přál bych si od Petra trochu odvážnější diplomatickou řeč, která by uznala složitost situace.
Ale je nutné říct i to b). Petr zvolil neobvyklý formát, a to přímé oslovení Lavrova místo standardního řečnění. Rétorika byla silná a jasná a nebyl to projev fanatika, na který jsme byli zvyklí, nýbrž oslovoval Lavrova jako člověka a partnera, nikoli jako ďábla. Byl to projev kolegy pro kolegu, ostrý, vyčítavý, ale ne bez respektu k tomu, jaký máme jako malá země politický dosah. A jistě má pravdu i v tom, že pro Rusko není zcela vítězstvím, když se severoevropské státy ze strachu z Ruska připojily k NATO.
Nemusím s Petrem Macinkou ve všem souhlasit, mám trochu rozdílný pohled, ale nejsem v jeho kůži, mám respekt k tomu, co dělá i jak se uvedl ve Spojených státech a ukazuje nám, že o všem můžeme v rámci veřejné debaty mluvit. Ve srovnání s fanatismem, který předváděl a stále předvádí bývalý omyl Černínského paláce, to všechny normální a nefanatické Čechy doufám posouvá k nové úrovni veřejné debaty – věcné.
A v tom vidím vlastně ten zásadní přínos nové vlády, alespoň tak to vidím já. Nemusíme ve všem spolu souhlasit, ale i když budu mít jiný pohled než zvolení politici, nebudu označován za dezoláta nebo proruského.
Vzal bych tak jeho projev jako výzvu k věcné diskuzi mezi těmi normálními lidmi, ne fanatiky. Pojďme se na ty fanatiky prostě vykašlat,“ napsal na sociální síti Facebook publicista Pavel Šik.
(Mareš, prvnizrpavy.cz, repro: ct24)
