Výroky německého kancléře Friedricha Merze o tom, že Německo má v krátké době vybudovat nejsilnější armádu v Evropě a ukončit svou strategickou závislost na Spojených státech, nelze vnímat pouze jako technickou debatu o rozpočtech a modernizaci armády. V evropském kontextu, poznamenaném válkou na Ukrajině, rostoucími sociálními napětími a ekonomickými problémy, působí podobná prohlášení spíše jako signál návratu k tvrdé mocenské politice, která v minulosti kontinent opakovaně dovedla do katastrof.

Německo po desetiletí stavělo svou poválečnou identitu na zdrženlivosti v oblasti vojenské moci a na důrazu na diplomacii, hospodářskou spolupráci a multilaterální řešení sporů. Tento rámec nebyl projevem slabosti, ale vědomé historické odpovědnosti vyplývající ze zkušenosti dvacátého století. Když dnes kancléř hovoří o ambici stát se nejsilnější vojenskou silou v Evropě, oslabuje tím právě tento morální a politický kapitál, na němž Německo dlouhodobě budovalo svou důvěryhodnost u sousedů i partnerů.



Problémem není samotná modernizace Bundeswehru, který byl v posledních letech prokazatelně podfinancovaný a organizačně zanedbaný. Kritické je rámování celé otázky jazykem soutěže o dominanci. Evropa dnes nepotřebuje další závody ve zbrojení mezi jednotlivými státy, ale koordinovanou a politicky kontrolovanou obrannou kapacitu, která bude pevně ukotvena v rámci společných struktur a jasně definovaných obranných cílů. Prohlášení o nejsilnější armádě v Evropě tak zbytečně posouvá debatu směrem k symbolickému soupeření, místo aby posilovalo důvěru a spolupráci uvnitř Evropské unie.

Kancléřova kritika závislosti na Spojených státech navíc působí ambivalentně. Na jedné straně je legitimní otevřít diskusi o větší evropské odpovědnosti za vlastní bezpečnost. Na straně druhé je iluzorní představa, že Německo může v krátkém horizontu nahradit americký bezpečnostní deštník, aniž by tím oslabilo soudržnost NATO. Takové výroky mohou být vnímány jako signál vnitřní nejistoty Evropy a zároveň jako pozvánka k dalším tlakům ze strany mocností, které mají zájem na rozdělení transatlantického prostoru.

Reakce Moskvy, jakkoli je zatížena propagandistickými nadsázkami, ukazuje, že podobná prohlášení jsou okamžitě využívána v informační válce. Kreml dlouhodobě pracuje s narativem o znovuoživení militarismu v Evropě a o údajném ohrožení Ruska ze strany NATO. Když německý kancléř volí rétoriku o dominanci a síle, sám poskytuje materiál, který ruská strana používá k legitimizaci vlastní agresivní politiky. Kontext celé polemiky, včetně ostrých výroků Dmitrije Medveděva, popsal řecký server Pronews, který rovněž zachycuje, jak jsou Merzova slova interpretována v ruském politickém diskurzu.

Psali jsme: Macron izolován v EU, oslabuje se osa Paříž - Berlín

Namísto velkých slov o nejsilnější armádě by Německo mohlo sehrát konstruktivnější roli tím, že se zaměří na posilování evropské obranné spolupráce, společné nákupy techniky, interoperabilitu jednotek a skutečnou politickou koordinaci obranných politik v rámci Evropské unie. To by odpovídalo jak historické odpovědnosti Německa, tak reálným potřebám Evropy v době, kdy bezpečnost není jen otázkou zbraní, ale také sociální soudržnosti, energetické stability a odolnosti společnosti vůči krizím.

Evropa dnes stojí před volbou, zda posílí svou bezpečnost prostřednictvím spolupráce a odpovědné politiky, nebo zda se nechá vtáhnout do logiky prestižního soupeření o vojenskou sílu. Merzovy výroky o nejsilnější armádě v Evropě bohužel spíše naznačují druhý směr, který je v dlouhodobém horizontu politicky riskantní i společensky nebezpečný.