Česká vláda v posledních měsících vytvořila novou funkci, která má na první pohled působit velmi ambiciózně. Ministr pro sport, prevenci a zdraví má už svým názvem spojovat tři velké oblasti veřejné politiky. Sportovní politiku státu, podporu zdravého životního stylu a prevenci nemocí. Funkce zároveň symbolicky naznačuje, že stát začíná více vnímat pohyb obyvatel a prevenci jako důležitou součást veřejného zdraví.
Když se však člověk podívá na právní a institucionální realitu, ukáže se podstatný rozdíl mezi názvem funkce a jejím skutečným obsahem. Ministr Boris Šťastný nestojí v čele samostatného ministerstva, které by bylo výslovně vymezeno kompetenčním zákonem. Český kompetenční zákon, tedy zákon č. 2/1969 Sb., skutečně nezná ministerstvo sportu ani ministerstvo prevence a zdraví. Nejde tedy o klasický resort se zákonem jasně vymezenou působností, vlastním rozsáhlým aparátem a přímo řízenou sítí podřízených institucí.
Funkce proto odpovídá postavení člena vlády bez vlastního klasického resortu, tedy ministra bez portfeje. Taková pozice není v české politice ničím neznámým. V minulosti existovali například ministři pro evropské záležitosti, legislativu nebo lidská práva. Jejich role byla převážně koordinační, politická a koncepční. Propojovali jednotlivé resorty, připravovali návrhy a zastupovali určité téma uvnitř vlády. Stejný princip se nyní v zásadě uplatňuje i zde.
Právě v tom spočívá hlavní zvláštnost celé funkce. Její název budí dojem, že vznikl silný nový resort, který má pod jednou autoritou spojit sport, prevenci a zdraví. Ve skutečnosti ale konkrétní působnost této pozice neplyne z existence vlastního ministerstva, nýbrž především z uspořádání vlády a z úkolů, které této funkci kabinet politicky svěřil. V případě Borise Šťastného je situace o to zajímavější, že jeho titul zahrnuje tři oblasti, které jsou v české státní správě už dnes rozděleny mezi několik jiných institucí a úřadů.
Sport je v České republice financován především prostřednictvím Národní sportovní agentury, která byla zřízena jako samostatný ústřední správní úřad. Má vlastní vedení, vlastní aparát i samostatnou rozpočtovou kapitolu státního rozpočtu. Praktické rozdělování rozhodující části státních peněz do sportu tedy neleží přímo v rukou tohoto ministra, ale v rukou samostatné instituce s vlastním zákonným postavením.
Vedle toho existuje systém resortních sportovních center, která se podílejí na přípravě reprezentantů České republiky. Armádní sportovní centrum Dukla spadá pod ministerstvo obrany. OLYMP Centrum sportu patří pod ministerstvo vnitra. VICTORIA vysokoškolské sportovní centrum je spojeno s oblastí vysokého školství. K tomu je třeba připočíst i podporu parasportu a sportovců se zdravotním postižením, na níž se podílejí další instituce a veřejné programy. Už samotná oblast sportu je tedy rozložena mezi více úřadů, organizací a rozpočtových center.
Podobná roztříštěnost má v českém prostředí i své historické kořeny. Před rokem 1989 byl sport organizován zcela jiným způsobem a velkou roli hrály masové organizace typu Československého svazu tělesné výchovy nebo Svazarmu, které vedle sportu zajišťovaly i širokou základnu technických a branných aktivit. Po roce 1989 byl tento model rozpuštěn a jednotlivé funkce se postupně přesouvaly mezi ministerstva, sportovní svazy, veřejné instituce a později také specializované orgány státu. Výsledkem je dnešní systém, v němž se sportovní politika, financování, infrastruktura i příprava reprezentace dělí mezi několik různých center rozhodování.
Podobně je tomu i v oblasti prevence a zdraví. Zdravotní systém jako takový řídí především ministerstvo zdravotnictví a jeho podřízené instituce. Ochranu veřejného zdraví, hygienickou službu, zdravotní dohled i velkou část preventivních opatření zajišťují instituce, které mají vlastní právní rámec, vlastní vedení a vlastní odpovědnost. Ani zde tedy nelze mluvit o tom, že by nový ministr převzal klasickou přímou resortní kontrolu.
Přesnější je říci, že ministr pro sport, prevenci a zdraví nemá přímou liniovou řídicí pravomoc nad hlavními institucemi těchto oblastí v rozsahu, který je běžný u tradičních ministerských funkcí. Jeho úloha je především politická, koordinační a iniciační. Může otevírat témata ve vládě, připravovat strategické návrhy, propojovat rezorty a vytvářet tlak na to, aby se sport, prevence a zdravý životní styl dostaly výše na seznam státních priorit. To ale není totéž jako přímé řízení aparátu, rozpočtu a podřízených organizací.
Z toho vyplývá i základní problém celé konstrukce. Ve veřejném prostoru může vzniknout dojem, že stát vytvořil nový silný resort zaměřený na zdraví obyvatel, pohyb a prevenci nemocí. Ve skutečnosti jde zatím spíše o politickou a koordinační funkci, jejíž síla bude záviset hlavně na autoritě konkrétní osoby, na podpoře premiéra a vlády a na ochotě ostatních ministrů s ní skutečně spolupracovat.
To je podstatný rozdíl. Klasický ministr má za sebou úřad, jasně vymezenou zákonnou působnost, správní strukturu a přímou odpovědnost za konkrétní resort. Ministr bez vlastního resortu může mít mediálně silný titul a politickou váhu, ale jeho praktická účinnost stojí především na schopnosti vyjednávat, koordinovat a přesvědčovat ostatní části státní správy.
Celá situace tak zároveň odhaluje širší problém českého státu. Oblasti, které spolu úzce souvisejí, tedy pohyb obyvatel, sport, prevence nemocí a podpora zdravého životního stylu, jsou rozděleny mezi několik různých institucí. Vznik nové funkce je zjevně pokusem tuto roztříštěnost alespoň částečně překlenout a dát těmto tématům silnější politický hlas.
Otázkou však zůstává, zda koordinace bez přímých nástrojů řízení může být skutečně dostatečně účinná. Pokud ministr nemá v rukou vlastní resort, přímou kontrolu nad hlavními institucemi ani rozhodující část rozpočtových nástrojů, jeho možnosti prosazovat systémové změny zůstávají omezené.
Funkce ministra pro sport, prevenci a zdraví tak zatím působí spíše jako politický experiment než jako plnohodnotný nový resort. Teprve další praxe ukáže, zda se tato pozice promění ve skutečný nástroj koordinace a reformy, nebo zda zůstane hlavně symbolem dobře znějícího názvu s omezeným reálným dosahem.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
