Mojmír Grygar: O americkém izolacionismu a chytrém vedení války

politika

Konzervativní politici a stratégové na Západě jsou dnes znepokojeni americkým izolacionismem. Změna politického kurzu uvádí do popření řešení domácích problémů, a těch je požehnaně. Oč tu jde?

Mojmír Grygar: O americkém izolacionismu a chytrém vedení války
Mojmír Grygar
3. prosince 2023 - 02:20

O podporu domácího průmyslu, který za globalizace utrpěl velké škody; o obnovu zbídačených měst s tradiční převahou  automobilové, textilní nebo jiné výroby (dnes je již Biden ochoten bavit se s odboráři–stávkaři v Detroitu); o nápravu právního systému, který není s to stanovit některé normy (potratový zákon, spory o definici rasismu a imigrační stratégie); o polemiku s progresivisty na univerzitách, kteří, místo aby usilovali o zmírnění nehorázné   s o c i á l n í   nerovnosti (1 % vyvolených vlastní 99 % všeho bohatství), bortí   v r o z e n é   rozdíly mezi jednotlivci, a tím do společnosti vnášejí neklid a chaos (obludné pokusy s umělou změnou pohlaví a  požadavek rovnosti mezi nositeli různých extrémních výjimek a většinou ostatních lidí). Mezi nejtěžší problémy patří nezadržitelné šíření  s o u k r o m é h o  terorismu, kdy si jedinec bere právo zabíjet kohokoli, kdo se mu připlete do cesty. Tento patologický jev není jen věcí policistů a lékařů, je to  c e l o s p o l e č e n s k ý   problém, který musí řešit politikové. Ale kdo si dnes troufne jej radikálně vymýtit, když pro to nejsou příslušné paragrafy?  Když nade vším je svoboda jednotlivce? píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.

Článek v posledním čísle The Economist (25.11.)  What America can learn from Sparta (Čemu se může Amertika učit u Sparty) obsahuje naléhavé varování před izolacionismem, před tím, že se Spojené státy zříkají funkce světového četníka. Nejsem si jist, zda tato výzva bere v úvahu, že ve veřejnosti je stále ještě živý odpor vůči zasahování do světových událostí. Lidé si pamatují, že mnohé intervence přinesly nedozírné škody – připomeňme válku ve Vietnamu, v Iráku, v Lybii a v Afghánistánu.                 

Autoři článku se především pustili do polemiky s J.D. Vancem, senátorem z Ohia, který se vyslovil proti pomoci Ukrajině. Připustil sice, že Putin je „bad boy“, ale o Rusech si nemyslí, že by chtěli vtrhnout do Evropy a znovu dobýt, po Stalinově vzoru, Berlín.  Rusové mají podle senátora dost co dělat, aby udrželi pozice na ukrajinské frontě, a nemají právě chuť na to, že se opět povalí přes Polsko do Evropy. Hrozba zlým Ruskem je však v arzenálu západní protiruské strategie nepostradatelná, protože poskytuje falešný argument adresovaný evropským státům, aby neustávaly v podpoře Ukrajinců, kteří „krvácejí za ně“. 

Ve třicátých letech, kdy Francův klerofašistický režim vyhlásil demokratické republice válku, levicoví politici u nás razili heslo –  V Madridu se bojuje za Prahu! Byla to pravda, kterou druhá světová válka krutě potvrdila. Můžeme dnes vyhlásit podobné heslo –  V bojích o Krym se bojuje o Prahu, Varšavu, Berlín? To je holý propagační výmysl. Náš ministr zahraničí dokázal, že je fanatikem války, již v čase, kdy ještě nezazněly první ruské výstřely na Donbase, on byl jedním z prvních, kdo předčasně vyzvedl americký prapor boje proti Rusku, a on to je, kdo dnes patří k těm, kteří šíří strach z opakované návštěvy „bratrských“ tanků. Opravdu si on a jiní jestřábi, svázaní tisíci vlákny s centrálou NATO, myslí, že Putin chce obnovit hranice sovětského bloku, draze zaplacené vítězstvím nad Německem?
    
Angličtí žurnalisté si místo liberálních jelenicových rukaviček navlékají pancéřové palčáky, aby pomocí historiků našli nové argumenty proti Rusku. Tak jsme se dozvěděli, že Rusko již samou svou imperiální povahou sousední státy neustále ohrožuje. Profesor Rahe nám sděluje epochální zprávu, že odpovědnost za první světovou válku padá na – Rusko. To jsem se zatím nikde nedočetl. Vím jen, že car Mikuláš II. šel do války nerad, vůbec si ji nepřál a navíc věděl, že jeho armáda je oslabena nedokončeným dalekosáhlým přezbrojením. Náš historik z Michiganu však vychází z axiomu, který není třeba dokazovat:  – Rusko, dělej co dělej, nemůže jinak než násilně se rozšiřovat, bobtnat, útočit. Putin jde tedy ve stopách svých předchůdců. Pomalu si budeme zvykat na to, že Hitler zaútočil na SSSR vlastně proto, aby zabránil šíření bolševismu. Někteří němečtí, ale i polští historikové si dávají hodně práce s tím, aby tento nesmysl zdůvodnili.
   
Podívejme se zblízka, jak se projevovala ruská imperiální politika od začátku 19. století. V roce 1812 vpadl do Ruska Nepoleon, o rok později ruská vojska obsadila Paříž. V polovině století vpadly vojska Angličanů, Francouzů a Osmanů na Krym. (Bitvy o Sevastopol, který si dnes přisvojují ukrajinští rusofobové, se zúčastnil Lev Tolstoj. Vřele doporučuji četbu jeho Sevastopolských povídek')  Za první světové války je Rusko poraženo a Brestlitevským mírem přišlo o milion km2, o Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Druhou světovou válku zahájil v roce 1941 vpád německé armády do Sovětského svazu (zapomíná se, že se tohoto tažení zúčastnily vojenské sbory pěti dalších států). Konec války nastal dobytím Berlína a velkým překreslováním hranic.       


Lze z těchto suchých dat vyvodit imperiální povahu Ruska?  Putin vpádem na Ukrajinu chtěl ochránit osm milionů Rusů, kteří se po rozpadu SSSR stali menšinou zbavenou národních práv. Zamýšlel také změnit politiku kyjevské vlády a dosáhnout toho, aby se Ukrajina nikdy nestala,  jak o tom uvažoval již Bismarck, nástupištěm široce založeného útoku proti Rusku.
    
Poslyšme však, jak profesor Rahe použil starověké Peloponéské války z 5. století před n.l. k tomu, aby jimi poměřil dnešní podivný hybridní stav války Ameriky a NATO s Ruskem. Tehdejší Athény jsou prý Ruskem starého Řecka a Sparta hraje roli Ameriky, neustále ohrožované Athénami. Starověkou Ukrajinou je pak Sicílie, kterou proradní Athéňané přepadli jako spojence Sparty. Americkému profesorovi se líbí, že za zájmy Sparťanů krváceli občané Sicílie. Po velkých bitvách nakonec Sicilští zvítězili a Sparťanům nedalo mnoho práce Athény dorazit.
    
V čem je smysl této násilné paralely? Zaprvé – ať se Amerika zdráhá bojovat proti nepříteli tváří v tvář (zatím se jí to nevyplatilo, ani když měla protivníky mnohem slabší), za druhé – je dobré nechat za sebe válčit někoho jiného (z cizího krev neteče) a za třetí – ať se o vítězství rozhodne na podružném, náhradním válčišti daleko od Washingtonu.
    
Zatím jsem se nesetkal s historicky zdůvodněným velebením ukrajinské války, které by bylo eticky i profesionálně tak cynické a bezostyšné.
    
   (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Myslíte si, že je u nás cenzura a dochází k omezování svobody projevu?

Ano 42%
transparent.gif transparent.gif
Ne 29%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 29%
transparent.gif transparent.gif