Hovoří se již delší dobu o výměně ministra obrany, o tom, jak se Ukrajina navzdory svízelné válečné situaci demokratizuje, zbavuje zaběhané korupce, jak se přizpůsobuje západnímu pojetí pohlavní otázky (hle, americká dvojpohlavní reportérka a vojínka dostává významné místo na frontě, dokonce se uvažuje, že jiná žena by se mohla stát ministryní obrany), zkrátka se dovídáme samé dobré věci o tom, jak se Ukrajina úspěšně připravuje na vstup do Evropské unie a NATO.                                         

Zelenskij je stále neúnavný a jeho neohlášená návštěva u nás prověřila schopnost našich vrcholných činitelů dostavit se jako na rozkaz k audienci. Připomínalo to Gogolova Revizora. Naštěstí všechno dopadlo dobře, až na Zelenského podivnou odpověď zvědavému novináři, zda po válce nebudou vysídlovat neposlušné Rusy. Podle prezidenta v tmavé mikině (nezapomínejte, právě jsem odskočil z fronty!), sami Rusové se prý stali terčem ruského útoku a ruštinu si proto tak znechutili, že se masově učí ukrajinsky. Rozuměl-li jsem dobře, žádná ruská otázka neexistuje, až na to, že se musí Ukrajina derusifikovat. Jen stud Zelenskému asi zabránil, aby sám sebe  nevyzvedl jako zářný příklad takové očisty.                                                                       

O odstraňování ruských nečistot z panenského prostoru Ukrajiny platí upozornění, kterým varují čistírny textilu své klienty: Odstranění skvrn hrozí poškozením látky.  Podívejme se, jak derusifikaci nazval Serhij Bažan, prudce vzlétnuvší ukrajinská literární raketa na oběžnou dráhu evropské protiruské kulturní propagandy. Spisovatel, vzešlý z podzemních klubů charkovských disidentských punků, se stal oblíbencem západních politických a kulturních rusofobů, které nezarazí, když si ukrajinský hrdina jeho románu zazpívá s německými kamarády nacistické písně (asi se je naučil od dědečka). A tak on, reprezentant svobodné Ukrajiny, třímaje v rukou trojzub, nazval tuto ukrajinskou kulturní revoluci soubojem Tarase Ševčenka se Sergejem Puškinem. Důvod, proč Bažana dráždí právě ruský básník, který vedl celoživotní boj se samoděržavím a osobně i s carem, se mi nepodařilo najít. Můžeme to snad svést na obecnou charakteristiku politické, kulturní a psychosociální atmosféry, která dnes vládne na Ukrajině.  

Každý aspekt veřejného života se snadno stává symbolem – jednou negativním, podruhé pozitivním. Tak nevinná čokoláda Aljonka, na které si pochutnávaly generace dětí, právě tak jako dětská jména Míša, Sáša nebo Táňa, dokonce i sochy Puškina na Dostojevského vyvolávají představy hladomoru z dob Stalinovy a Chruščovem řízené  kolektivizace, a od nepaměti svěcení Vánoc v lednu je dnes neslučitelné se západní orientací země – tak proč by neměl být Puškin, jak tvrdí Bažan, symbolem Ruského impéria? Proto laureát prestižních evropských literárních cen považuje boření jeho pomníků a odstraňování jeho knih z dosahu ukrajinských čtenářů–vlastenců za věc spravedlivou a správnou. Ptám se, jak na tuto výzvu zareaguje naše vláda? Dočkáme se, že v rámci ničím neomezené podpory Ukrajiny budou se v našich knihovnách Puškinovy spisy zavírat do sklepa a vláda zaplatí vydání sebraných spisů Tarase Ševčenky jako dar Hradu, školám, univerzitám, senátu, parlamentu a ministerstvům?                                                                                            

Nejsem s to dát dohromady, spočítat, ty stovky miliard finanční pomoci, bez níž by se ukrajinský stát neudržel ani den. Ta velká částka se však povážlivě scvrkne, uvážíme-li, že miliarda stačí na pár dní, a americké zbrojovky nestačí dodávat speciální střely, protože jejich roční produkci jsou Ukrajinci s to vystřílet za pár dní. Udivuje, že Zelenskij a jeho paladinové zvyšují nejen své žádosti o pomoc, ale také protesty proti opožďování a nedodržování slibů. Tyto žaloby přitom nepodávají v jelenicových rukavičkách, ale spíš v boxerských palčácích. Jaký to nevděk! My tu chráníme svobodu celé Evropy a oni to ani nejsou s to ocenit!  Ukrajinské kritiky Západu v poslední době vrcholí sebevědomým prohlášením o tom, že  se kyjevští lídři nenechají násilím přinutit k jednání o míru, bude-li v rozporu s jejich svatým cílem – porážkou Putinova Ruska.

    

Naši korespondenti pilně opisují stati z vlivných západních novin, které se stále více   dostávají do sporu s posvátnými cíli ukrajinského válečného tažení, a tím i s naší oficiální propagandou. Aby se informátoři těchto listů nedopustili šíření desinformace, lži nebo výroku, který by je mohl připravit o místo, končí tyto disharmonické zprávy vlastním asanačním výrokem typu – navzdory těmto informacím, pochybám, skeptickým předpovědím Ukrajinu je třeba podporovat až do vítězného konce. Naši oficiální novináři si vzali k srdci ohromující výrok našeho premiéra v prvních dnech války: „Jsme ve válce s Ruskem“. Jsou to slova, která jsou již černým písmem zaspána v historickém dokumentu hned vedle Havlova výroku o „humanitárním bombardování“. Nepochybuji, že jednou se objeví v politologické příručce jako výsměch všem diplomatickým a právním zvyklostem.  
                                                        

V době, kdy se fronta prakticky zastavila, stále víc se vnucuje paralela s první fází světové války roku 1915, kdy se vrchní velitelé německé i francouzské armády obrátili na své politiky, na císaře Viléma II. a na francouzskou vládu, s hlášením, že nejsou s to daný rozkaz splnit. Víme, jak válka pokračovala, víme, že ani německý císař, ani Clemenceau nevzali rozkaz zpět. Dosud nepoznaný masakr padl na hlavy lídrů, ale ti se nikdy svým národům neomluvili. Francouzi ve Versaillích uvalili na Německo takové reparace, že každá německá vláda musela pod jejich tíhou padnout. Ideální smeč pro Hitlera. Tento scénář známe, ale zamlčuje se, že američtí bankéři, u nichž se Francouzi mohutně zadlužili, nebyli ochotni z výhodných půjček po válce slevit ani cent. Na ulicích a náměstích amerických měst vítali mír miliony občanů, ale majitele bank se těšili z velkých zisků. Kšeft je kšeft, peníze jsou krví války, tak ať to zaplatí, kdo se zadlužil. Francouzi již budou vědět, od koho mají ty peníze ždímat.

   

Vraťme se na Ukrajinu. Zelenskyj, který se stal ze dne na den symbolem západního tažení proti Rusku, je v zajetí sil ze dvou stran a nemá žádný manévrovací prostor. Na jedné straně jsou nahnědlí banderovští nacionalisté, oligarchové a korupční šejdíři v národnostně, sociálně a politicky rozdělené společnosti, na druhé straně zámořští vývozci vlastního společenského systému, který se otřásá vnitřními rozpory, a evropskými lídry neschopnými hlídat pořádek a stabilitu ve vlastním domě. Není v této prekérní situaci tím nejlepším sjednotitelem společný nepřítel? Nestává se válka tím nejlepším prostředkem, jak se vypořádat s jakoukoli politickou, hospodářskou, sociální, nebo národnostní krizí? A tak se americkým politikům, od dob studené války posedlým antiruskou záští, podařilo vytvořit novodobou Svatou alianci proti Rusku. V této staré historické hře nejde o Ukrajinu a její hranice, nýbrž o nástupiště války proti Rusku. Putin v kritické chvíli na přelomu let 2021–2022 jednal podle zásady, kterou si osvojil  v letech, kdy se učil politickému řemeslu, a kterou vyjádřil slovy: Budu-li přesvědčen, že mě chce protivník udeřit, udeřím první. Nečekal na útok Ukrajinské národní gardy, připravené rychlým útokem dobýt Donbas a Luhansk, ruské oblasti, kterým se roku 2014 podařilo vymanit z područí nacionalistické vlády. (Dokumenty o tomto připravovaném útoku jsou dostupné na internetu as Kyjev je nedementoval.)                                       

Zelenskij byl ještě na začátku války ochoten s Putinem vyjednávat a zdálo se, že se uvolnil prostor pro kompromisy. Zacharovová, mluvčí Kremlu, na začátku vpádu  nevylučovala návrat k Minským dohodám, ale masakr v Buči, který nebyl nikdy vyšetřen mezinárodní komisí, jak žádali Rusové, zahájil novou fázi války, kdy cestu ke konferenčnímu stolu brání domácí i zahraniční válečníci. Tak došlo k zmrazení fronty. Pat jako u Verdunu 1815. Zelenskij si oblékl zelenou mikinu (opět ukrajinský sklon k symbolům), ale nezdá se, že by se chystal vyměnit ji za tmavý oblek a košili s kravatou. On dnes ztotožňuje politickou a vojenskou moc v jedné osobě. Kde zůstalo tradiční dělení demokratické moci na politickou a vojenskou? (Tento princip dodržovaly i konstituční monarchie.) Naděje, že se dnešní kyjevští vojenští hráči a jejich patroni poučí z tragédie u Verdunu je veškerá žádná.                                            

Co bude dál? Pokud Amerika nezmění kurz (Evropa jako druhé housle již nic neurčuje), pokud se kyvadlo veřejného mínění nezačne radikálně odklánět od dosavadního směru, vynoří se možnost scénáře, který si starší Američané ještě dobře pamatují. Je to vyvrcholení vietnamské války v druhé polovině minulého století. Pamětníci si pamatují, jak  prezidenta Johnsona, rozlíceného odolností vietnamských špatně vyzbrojených pěšáků, přepadla zuřivost a jak volal, aby bylo vše, co létá a je s to shazovat bomby, posláno do Vietnamu. Nevím, zda Biden a v závěsu i v. d. Leyenová, Macron, Scholz etc., půjdou cestou vietnamské eskalace, nebo usoudí, že je nutno oželet vysoké splátky za masivní půjčky a uvědomí si, že mohou ohrozit vlastní vojenskou bezpečnost. Ostatně na obzoru je přece stále válka s Čínou, to stálé basso continuo a konečný cíl amerických válečných vizí několika generací.