Studie zpracovaná na VŠE a citovaná řadou médií přinesla pro pořadatele i politiky velmi vděčná čísla. Daňové výnosy veřejných rozpočtů měly dosáhnout 310 milionů korun, zatímco náklady hrazené státem, krajem a městem na licenci a bezpečnost 176,5 milionu korun. Vedle toho se mluví o nárůstu hrubé přidané hodnoty o 1,4 miliardy korun a o přibližně 1 400 pracovních místech. To jsou data, která se dobře vyslovují na tiskové konferenci, protože vytvářejí dojem, že veřejné peníze se „vrátily“ a že celý projekt je vlastně ekonomicky racionální investicí.
Jenže v okamžiku, kdy do financování vstoupila Národní sportovní agentura, se celá konstrukce začíná rozpadat. NSA podle dostupných informací přispěla částkou 100 milionů korun. A právě tady se láme logika celé obhajoby. NSA není instituce na podporu regionální ekonomiky, turismu ani eventového byznysu. Je to státní orgán určený k podpoře sportu, sportovní infrastruktury, práce s mládeží, trenérů, klubového systému a dlouhodobého rozvoje sportovního prostředí. Pokud tedy NSA pošle 100 milionů korun na jednorázovou komerční akci, měla by existovat jednoznačná a měřitelná odpověď na otázku, jaký sportovní užitek se za tyto peníze koupil. Taková odpověď ale v prostoru veřejné debaty neexistuje.
Veřejná argumentace se totiž opírá téměř výhradně o ekonomický rámec. O návratnost na daních, o multiplikační efekty, o hotely, restaurace, dopravu a spotřebu. To může být legitimní z pohledu ministerstva financí, ale je to argument naprosto cizí logice sportovní politiky. Pokud by se měla veřejná podpora sportu řídit návratností na DPH a dani z příjmu, pak se z Národní sportovní agentury stává jen převodní stanice pro financování velkých komerčních akcí. Sport se tím redukuje na kulisu, která má dodat dotaci legitimitu.
Hovoří se o inspiraci mládeže, popularizaci sportu a motivačním efektu. Jenže to jsou fráze, nikoli data. Neexistují veřejně prezentované analýzy nárůstu členské základny, počtu mládežnických licencí, vstupu nových dětí do sportu, rozvoje klubů ani dlouhodobých programů, které by byly na MotoGP navázány. Pokud NSA dává 100 milionů korun, měla by být schopna doložit konkrétní sportovní indikátory. Ne pocity, ne mediální zásah, ne televizní přenosy, ale tvrdá data o tom, co to udělalo se sportem v zemi.
Stejně problematická je infrastruktura. Klíčové náklady MotoGP směřují do zalistovacího poplatku a organizace. To jsou peníze, které po víkendu mizí. Nevytvářejí trvalé hodnoty, tréninkové kapacity, dostupná sportoviště ani dlouhodobé zázemí pro domácí sport. Pokud by veřejná podpora směřovala do infrastruktury využitelné pro trénink, mládež a kluby, šlo by o investici do systému. Tady však jde primárně o financování přítomnosti globálního seriálu a jeho marketingového efektu.
Zcela stranou zůstává i náklad obětované příležitosti. Sto milionů korun v běžném sportu znamená stovky trenérských úvazků, systematickou práci s dětmi, podporu regionálních oddílů, obnovu menších sportovišť s každodenním využitím nebo dlouhodobé programy prevence a pohybu. Pokud se taková částka pošle na jednu akci, je legitimní otázka, co přesně sport jako systém získal navíc oproti těmto alternativám. Bez takového srovnání je řeč o „přínosu pro sport“ prázdným pojmem.
A tím se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, který se v debatě prakticky neobjevuje. Podpora z veřejných prostředků v případě výdělečné komerční akce naráží i na principy veřejné podpory v rámci Evropské unie. Základní logika evropského práva říká, že stát nemá deformovat trh tím, že poskytuje selektivní podporu podnikatelským subjektům, pokud tím narušuje hospodářskou soutěž. MotoGP je globální komerční produkt, řízený soukromým promotérem, s jasnou ziskovou logikou. Pokud je taková akce schopna generovat stamilionové ekonomické efekty a daňové výnosy, pak se nabízí otázka, proč má být financována přímou státní dotací ze sportovní kapitoly. Jinými slovy, proč má veřejná instituce podporovat výdělečný byznys, který je ekonomicky soběstačný, a současně tím vytlačovat jiné subjekty, které na trhu žádnou takovou podporu nemají. I kdyby byla podpora formálně obhajována veřejným zájmem, bez jasně definovaného sportovního přínosu se velmi rychle dostává do šedé zóny mezi podporou sportu a nedovolenou veřejnou podporou komerční aktivity.
Ve výsledku tak vzniká paradox. Stát se raduje z daňových výnosů, politici z prestiže a region z návštěvnosti, ale sport jako systém zůstává bez jasně definovaného přínosu. Sto milionů korun z Národní sportovní agentury se v mediálním prostoru rozpustilo v ekonomických grafech a tabulkách, aniž by kdokoli seriózně vysvětlil, co konkrétně za ně sport dostal. Bez dat, bez indikátorů, bez dlouhodobé strategie.
Pokud to shrneme bez iluzí, MotoGP v Brně může být úspěšná ekonomická a společenská akce. To ale ještě neznamená, že je to automaticky legitimní sportovní projekt. Dokud nebude existovat transparentní vyhodnocení sportovního dopadu, jasná kritéria a veřejně kontrolovatelný rámec, zůstane podpora této akce ze strany NSA spíše politickým rozhodnutím než racionální sportovní politikou. A sport v celé konstrukci zůstane jen zástěrkou pro financování velkého komerčního eventu z veřejných peněz.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: motoGP)
Zdroje: 1. Studie VŠE: Přínos MotoGP pro veřejné rozpočty 310 milionů Kč; 2. Český rozhlas: 310 milionů na daních, náklady 176,5 milionu; 3. ČT sport: státní podpora přes NSA 100 milionů Kč; 4. Seznam Zprávy: přehled veřejných dotací na MotoGP; 5. Forbes Česko: návratnost, dotace a ekonomický přínos MotoGP
