Italský publicista Marco Travaglio se ve svém sarkastickém textu Aridatece Lisistrata vrací k jedné z nejodolnějších představ západní kultury, a to že ženy jsou přirozeně více nakloněné míru a že pokud by mocenské posty patřily hlavně jim, svět by byl klidnější a spravedlivější. Tento mýtus má kořeny už ve starověku, kdy Aristofanes napsal komedii „Lysistrata“, v níž ženy Athén, Sparty a dalších řeckých měst vyhlásily sexuální stávku, aby přiměly válčící muže ukončit Peloponéskou válku. Travaglio připomíná, že tato idealizace přetrvávala celé generace, dokud se první ženy skutečně nedostaly k moci a nezapojily se do konfliktů s razancí, která nijak nezaostávala za jejich mužskými protějšky.
Příkladem byly Indira Gándhíová, Golda Meirová nebo Margaret Thatcherová. Podle Travaglia sice všechny tyto političky byly velké státnice, ale zároveň se ukázaly jako rozhodné vůdkyně schopné vést vojenské operace. Autor poznamenává, že v jejich případech lze ještě chápat, že byly „taženy za vlasy“ okolnostmi, které je k válkám donutily. Skutečný posun ale podle něj nastal s příchodem političek, které se ve snaze napodobit mužské vzory prosazují jako militantní manažerky a ani se nesnaží tvářit, že hledají mír. Travaglio jmenuje Condoleezzu Riceovou, Hillary Clintonovou a Kamalu Harrisovou jako příklady žen, které vědomě přijaly agresivní rétoriku a rozhodování, aby „nezaostaly“ za muži ve svých stranách.
V Evropské unii je nyní podle něj toto nastavení dotaženo do extrému. Komise vedená Ursulou von der Leyenovou je nejvíce „růžová“ v dějinách. Šéfka Komise, estonská premiérka Kaja Kallasová, čtyři ze šesti výkonných místopředsedkyň Komise a šest dalších komisařek tvoří mocenské jádro, které má na kontě plány masivního zbrojení a podpory NATO. Travaglio v listu La Voce della Serra ironicky popisuje, že žádná z nich „nehnula brvou“ nad „ohavným“ projektem evropského přezbrojení. Právě naopak, von der Leyenová s Kallasovou se podle něj rády nechávají fotit obklopené „nerudnými vojáky v maskáčích, explodujícími bombami, svištícími střelami a stíhačkami“.
Velkou část článku věnuje aféře, která vyvolala žádost konzervativců o vyslovení nedůvěry šéfce Komise. Von der Leyenová čelí skandálu kolem tajných jednání s vedením Pfizeru o nákupech vakcín během pandemie i kritice za to, že obří zbrojní projekty oznámila bez hlasování Evropského parlamentu. Místo vysvětlení se podle Travaglia rozhodla převzít osvědčenou strategii a obvinit oponenty z proruské propagandy. „Je to boj mezi demokracií a neliberalismem,“ prohlásila na obranu svých kroků, přestože podle autora právě ona „ignoruje Parlament“ a její vlastní instituce tají kompromitující zprávy. Travaglio ironicky píše, že podle logiky von der Leyenové jsou „apologeti Putina“ nejen kritici v europarlamentu, ale dokonce i Evropský soudní dvůr, který označil utajení jejích komunikací s Pfizerem za nepřípustné.
Psali jsme:
Dalším příkladem politického oportunismu je podle něj viceprezidentka Evropského parlamentu Pina Picierno, kterou nazývá „pidina“ (narážkou na její stranickou příslušnost i politickou váhu). Picierno se proslavila tím, že ve všem vidí Putinův vliv. Když slavný ruský dirigent Valerij Gergijev přijel na koncert do Salerna, okamžitě ho označila za „fiancheggiatore di Putin e del suo abietto imperialismo“. Travaglio připomíná, že podobně hysterické reakce převažují nad racionalitou a že to jen dokazuje, jak moc není otázka války a míru otázkou pohlaví, ale zdravého rozumu.
Celý text uzavírá konstatováním, že moc má na lidi stejný vliv bez ohledu na to, zda jsou muži nebo ženy. Travaglio to vyjadřuje ironicky slovy, že „válka a mír nejsou otázkou pohlaví, ale mozků prchajících z lebek, ať už mužských, nebo ženských“.
(Kyncl, Voce della Sera, obr.: aiko)
