V posledních dekádách došlo v západní Evropě k pozoruhodnému jevu, kdy se pojem „nacionalismus“ stal jedním z největších tabu veřejné debaty, záměrně démonizovaným politickými elitami, médii i vzdělávacími systémy. Přesto právě v časech nejistoty, geopolitických změn a rostoucího pocitu odcizení občanů od tzv. globálních struktur je právě obnova národního vědomí a vlastenectví klíčovou otázkou pro demokratické přežití evropských společností.
Jak připomíná Mick Hume ve svém obsáhlém komentáři publikovaném na serveru The European Conservative, démonizace nacionalismu má hluboké kořeny v nedůvěře evropských elit k „dému“, lidu samotnému. Historicky je tato averze spojena s přesvědčením, že tragédie 20. století, zejména druhé světové války, byly důsledkem propuknutí masového nacionalistického nadšení. Odtud vychází také proslulý Ventotenský manifest z roku 1944, kde jeho autoři volali po vytvoření „pevného mezinárodního státu“, který by zkrotil „sopečný národní démos“. Tak se z nacionalismu stal „strašák“, proti kterému byla namířena celá poválečná evropská integrace.
Hume k tomu přímo cituje bývalého předsedu Evropské komise Jeana-Claudea Junckera: „Populisté, nacionalisté, hloupí nacionalisté – ti milují jen své vlastní země.“
Tato věta podle autora shrnuje pohrdavý postoj evropských elit, kteří lásku k vlastní zemi považují za cosi primitivního, nevzdělaného a nebezpečného. Tento narativ byl úspěšně předán dalším generacím skrze vzdělávací systém, který často prezentuje dějiny západní civilizace jako sérii temných kapitol, kde patriotismus a nacionalismus vždy stojí na straně zla.
Kdo se bojí říkat slovo národ?
Zatímco například v Maďarsku, Polsku či Itálii se národní témata v politice stále těší relativní legitimní popularitě, v západní Evropě je situace odlišná. „Dokonce i konzervativci se zdráhají označit za nacionalisty, neboť se bojí, že budou zdiskreditováni,“ konstatuje Hume. Nacionalismus je stále „slabý“ a čeká na své znovuoživení. Je proto pozoruhodné sledovat pokusy jako nedávný „patriotický obrat“ britského premiéra Keira Starmera. Ten se snažil „vzít zpět“ pojem vlastenectví z rukou populistů, například Nigela Farage a jeho strany Reform UK, přičemž ovšem zároveň pokračoval ve spojování nacionalismu s násilím a xenofobií.
„V této patetické maloměšťácké verzi patriotismu jsou národní city přijatelné jen tehdy, když znamenají podporu zdravotnictví, potlesk zdravotníkům během lockdownu nebo decentní fandění národnímu fotbalovému týmu. Ale pouze, když to děláte tiše, střízlivě a hlavně bez urážek německých fanoušků,“ komentuje s ironií Hume. Výsledkem je sterilizace vlastenectví, jehož skutečný význam i síla byly nahrazeny konformní frází.
Je nacionalismus opravdu „špinavé slovo“?
Jedním z klíčových argumentů článku je, že současná „elita“ se nesnaží pouze rozlišovat mezi „dobrým“ vlastenectvím a „zlým“ nacionalismem, ale postupně se snaží kriminalizovat jakoukoli formu lidového patriotismu. Tím zcela ignoruje historický fakt, že právě národní uvědomění stálo u zrodu demokratických institucí v Evropě.
„Národní stát je jediným modelem, na kterém byla demokracie prokazatelně schopna fungovat. Každé mluvení o evropské nebo globální demokracii je pouze zástěrkou pro vládu nevolených byrokratů z OSN, WHO nebo Evropské komise,“ popisuje Hume.
V realitě současné Evropy se podle Humea tvoří dvě paralelní společnosti: „oficiální“ Evropa, kde se staré establishmentové strany urputně drží moci, a „druhá“ Evropa, v níž miliony lidí, poškozených důsledky masové migrace a zelené politiky, hledají oporu v národně-konzervativních stranách.
Psali jsme:
„Konzervativci by měli nejen přijmout populistickou revoltu jako naději pro budoucnost Evropy, ale také bojovat za pozitivní vyprávění o vlastenectví,“ uzavírá Hume. Vlastenectví totiž nesmí být výsadou „slušné společnosti“, nýbrž přirozenou součástí politické kultury. Nacionalismus, pokud je zbaven karikatur a předsudků, je projevem legitimní touhy lidí po svobodě, sebeurčení a kontrole nad vlastní budoucností.
Článek M. Huma je výzvou k tomu, abychom přestali vnímat nacionalismus jako sprosté slovo. Kritizuje elitářský pohled, který strach z národní identity využívá jako nástroj mocenské manipulace a kulturního inženýrství. Upozorňuje, že popírání legitimity národního cítění ve skutečnosti oslabuje demokracii a podporuje apatii a rezignaci občanů na účast v rozhodování o veřejných záležitostech.
Nacionalismus nemusí být synonymem nenávisti nebo výlučnosti, ba naopak. Pokud je správně uchopen, může být základem odpovědné, demokratické a solidární společnosti. A právě v čase, kdy evropská integrace čelí největším výzvám od svého vzniku, je otevřená, ale kritická debata o roli národních států důležitější než kdy dřív.
„Je čas vzít si zpět pojem vlastenectví od elit a osvobodit národní vědomí od všech negativních nálepek, které mu byly přiděleny.“
(Mrnka, European Conservative, foto: zai)
