Výrok amerického ministra zahraničí Marka Rubia, který se v posledních hodinách šíří po síti X, není jen dalším ostrým vzkazem směrem k Evropské unii. Je to mnohem víc. Je to syrové a neobalené připomenutí skutečnosti, kterou si evropské elity dlouho odmítají připustit. Evropská unie se ráda stylizuje do role morálního arbitra, ráda udílí lekce o mezinárodním právu, ráda píše rezoluce, vydává prohlášení a organizuje summity, ale ve chvíli, kdy přijde na tvrdou bezpečnost, na vojenskou sílu a na skutečné rozhodování o strategických prioritách, zůstává v rozhodujících okamžicích odkázána na Spojené státy. Rubio to řekl bez diplomatických kudrlinek. Evropská unie podle něj neurčuje, co je mezinárodní právo, a už vůbec neurčuje, jak Spojené státy brání svou národní bezpečnost.

Tato slova nejsou důležitá jen kvůli své ostrosti. Důležitá jsou především proto, že odhalují stále hlubší trhlinu mezi americkým a evropským pohledem na svět. Zatímco Brusel si zvykl vystupovat jako normativní mocnost, která věří v sílu procedur, pravidel a mnohostranných fór, současný Washington stále otevřeněji mluví jazykem síly, sféry vlivu a bezprostředního národního zájmu. Rubio tím vlastně neřekl nic, co by v americkém strategickém myšlení bylo nové. Nové je to, jak bezostyšně a veřejně je to dnes formulováno. Evropským představitelům tím vzkázal, že jejich právní a morální argumentace má ve Washingtonu omezenou váhu tehdy, když Američané usoudí, že jde o jejich vlastní bezpečnostní zájem.

Je příznačné, že Rubio svůj výrok zasadil do širšího rámce obrany Spojených států proti tomu, co označil za organizované kriminální narkoteroristické skupiny v západní hemisféře. Tím dal jasně najevo, že americká administrativa chce své případné vojenské či polovojenské kroky legitimizovat nikoli souhlasem evropských spojenců, ale domácím výkladem bezpečnostní nutnosti. V této logice není Brusel partnerem, který by měl spolurozhodovat. Je spíše pozorovatelem, který může protestovat, ale jehož protest nehraje v americkém kalkulu rozhodující roli.

Rubio navíc přidal argument, který je pro Evropu mimořádně nepříjemný. Připomněl, že evropské země chtějí, aby Spojené státy dodávaly Evropě mimo jiné i zbraně schopné nést jadernou munici, například střely Tomahawk, a aby americká síla kryla evropskou obranu. Ve chvíli, kdy však Spojené státy rozmístí své nosiče síly ve vlastním regionu, tedy v západní hemisféře, ozývají se námitky. Rubio tím Evropanům vmetl do tváře obvinění z dvojího metru. A je třeba říci, že právě tento bod bolí Brusel možná nejvíce. Evropská unie se po desetiletí naučila žít v pohodlném stínu amerického bezpečnostního deštníku a současně si osvojila rétoriku právního univerzalismu. Jenže univerzalismus bez vlastní síly zůstává často jen řečnickou pózou.

Ještě znepokojivější je jiná rovina celé záležitosti. Pokud je pravdivá interpretace, že americká administrativa současně připravuje domácí publikum na nějaký typ ústupu, výjezdu z konfliktu nebo rychlého převedení operace do jiné fáze, pak to opět potvrzuje starou evropskou slabinu. Evropa není tvůrcem strategického rytmu. Pouze na něj reaguje. A reaguje opožděně. Jestliže Washington vstoupí, přitvrdí a vzápětí začne hledat výjezdovou rampu, Brusel nebude ten, kdo určí podmínky. Bude pouze znovu přizpůsobovat své deklarace nové realitě, kterou někdo jiný vytvořil.

Právě zde je jádro problému, které se v evropských debatách neustále obchází. Evropská unie se ráda tváří jako geopolitický aktér, ale v rozhodujících krizích znovu a znovu naráží na to, že není státem, nemá jednotnou armádu, nemá jednotné strategické velení, nemá jednotnou politickou vůli a v nejcitlivějších otázkách nemá ani jednotnou interpretaci vlastních zájmů. Když pak zazní věta, že Evropská unie nerozhoduje o mezinárodním právu ani o americké bezpečnosti, není to jen americká arogance. Je to i zrcadlo evropské institucionální slabosti.

Brusel se dostal do situace, kdy produkuje velké množství slov a velmi omezené množství moci. To je kombinace, která v mezinárodní politice nebudí respekt, ale podráždění. Spojené státy vnímají Evropu jako důležité ekonomické zázemí, jako spojence, který je užitečný pro legitimaci širších aliancí, ale nikoli jako sílu, která by určovala konečné parametry amerického jednání. Rubio to formuloval drsně, ale přesně v intencích této americké tradice. Z pohledu Washingtonu se Evropa může vyjadřovat, může moralizovat, může kritizovat, ale v okamžiku, kdy Američané vyhodnotí ohrožení v prostoru, který považují za vlastní sféru zásadního zájmu, evropský nesouhlas je podružný.

Pro Evropu je to další lekce, která přichází v nejméně vhodnou chvíli. Kontinent se už delší dobu snaží přesvědčit sám sebe, že posiluje svou strategickou autonomii. Ve skutečnosti však každá podobná epizoda ukazuje opak. Evropská autonomie je stále z velké části slogan, nikoli hotová realita. A čím více se američtí představitelé vyjadřují v tónu, který připomíná imperiální sebejistotu, tím bolestněji vyniká, jak křehké jsou evropské ambice.

Je rovněž namístě připomenout, že argument o mezinárodním právu není tak jednoduchý, jak se snaží naznačit obě strany. Evropští představitelé často zacházejí s mezinárodním právem selektivně a někdy jej používají jako politický klacek, nikoli jako konzistentní normativní rámec. Na druhé straně Washington má dlouhou tradici toho, že mezinárodní právo uznává tehdy, když se kryje s jeho zájmem, a obchází jej tehdy, když mu překáží. Rubio tedy sice kritizuje evropskou domýšlivost, ale současně mluví z pozice mocnosti, která si právo na vlastní výklad pravidel přisvojuje silou. To není obrana univerzálních pravidel. To je klasická politika velmoci.

V tom je také největší ironie celé epizody. Evropská unie i Spojené státy se navenek hlásí k témuž civilizačnímu okruhu, ke stejnému jazyku hodnot, k témuž transatlantickému spojenectví. Když ale přijde na konkrétní rozhodování, ukazuje se, že Washington chápe alianci především hierarchicky. Spojenci jsou vítáni, dokud podporují americký směr. Pokud zpochybní americké kroky, jsou rychle odkázáni do patřičných mezí. Rubio právě toto provedl v přímém přenosu.

Původní video s Rubiovým výrokem se šíří zejména prostřednictvím účtu Slavic Networks na síti X a zachycuje pasáž, v níž americký ministr bez váhání odmítá evropské ambice určovat rámec amerického jednání. O to silněji video rezonuje, že jde o sdělení stručné, úderné a politicky snadno přenosné. Právě tato jednoduchost z něj činí účinnou zbraň v informačním prostoru. 

Důležitá je i samotná citace. „I don’t think that the European Union gets to determine what international law is.“ Ještě tvrdší je pokračování. „They certainly don’t get to determine is how the United States defends its national security.“ A stejně výmluvná je i další pasáž, v níž Rubio říká: „The United States is under attack from organized criminal narco terrorists in our hemisphere and the President is responding in the defense of our country.“ Tato slova nejsou jen výrokem o jednom sporu. Jsou manifestem bezpečnostní mentality, která dává přednost suverenitě moci před suverenitou procedury.

Pro českého čtenáře má tato epizoda i velmi konkrétní význam. Česká politická reprezentace se často utěšuje představou, že pevné ukotvení v Evropské unii a v transatlantických strukturách samo o sobě zajišťuje bezpečnostní váhu a politický vliv. Jenže podobné výroky ukazují, že realita je mnohem střízlivější. Malé státy uvnitř Evropské unie nemohou spoléhat na to, že Brusel automaticky promění jejich bezpečnostní zájmy v respektovanou globální politiku. Pokud samotná Evropská unie není ve Washingtonu brána jako rozhodující autorita, pak o to méně jí budou Spojené státy přiznávat roli prostředníka za menší členské státy.

Česká republika by si z toho měla odnést nepříjemné, ale potřebné poučení. Nestačí mechanicky opakovat fráze o jednotném Západu, o hodnotovém spojenectví a o evropské síle. Je třeba realisticky vidět, že v mezinárodní politice stále rozhoduje především kombinace vojenské kapacity, ekonomické odolnosti a politické vůle jednat. Evropská unie má ekonomickou váhu, ale často postrádá právě onu tvrdou složku moci a schopnost mluvit jedním hlasem. A dokud se to nezmění, budou podobné vzkazy z Washingtonu přicházet znovu.

Nejostřejší na celé věci nakonec není ani samotný tón Marka Rubia. Nejostřejší je to, že si takový tón může dovolit bez větší obavy z následků. To je skutečný obraz současných transatlantických vztahů. Brusel může být pobouřen, může sepsat protestní vyjádření a může mluvit o partnerství založeném na pravidlech. Ale dokud nebude schopen proměnit svou ekonomickou a institucionální velikost ve skutečnou geopolitickou sílu, zůstane v očích Washingtonu spíše administrativním centrem bohatého prostoru než mocenským pólem, který by určoval pravidla hry. A právě v tom spočívá pro Evropu nejtvrdší ponížení.



Zdroj: https://x.com/slavicnetworks/status/2033173128096907306