Komentář Michaela O´Shea publikovaný na serveru The European Conservative je napsán jako ostrá kulturně politická polemika, ale současně jako velmi tvrdá obžaloba současné evropské migrační reality. O’Shea v něm nehovoří opatrně ani diplomaticky. Naopak předkládá text, který je záměrně konfrontační, provokativní a v mnoha místech až mrazivě přímočarý. Právě proto stojí za pozornost. Ne snad proto, že by se čtenář musel ztotožnit se všemi formulacemi nebo s celým ideovým rámcem textu, ale proto, že tento komentář bez příkras vyslovuje to, co v evropském veřejném prostoru zaznívá stále častěji, i když mnohdy jen šeptem a s obavou z okamžitého nálepkování.

Autor vychází z oznámení, že papež Lev XIV. navštíví Lampedusu, tedy italské území u severoafrického pobřeží, které se v posledních letech stalo jedním z hlavních symbolů migrační krize. Připomíná, že v roce 2013 si právě Lampedusu zvolil jako první cestu mimo Řím také papež František. O’Shea však tvrdí, že tato symbolika dnes nepůsobí jako znamení křesťanské empatie, nýbrž jako zastaralé a nebezpečně pomýlené gesto. Podle něj je to symbolika hluboce retrográdní, protože ignoruje realitu toho, co masová migrace způsobila evropským společnostem. Z jeho pohledu se tak papež nestaví na stranu pravdy o stavu Evropy, ale na stranu moralistního obrazu světa, který dávno přestal odpovídat realitě. Tento základní rámec je pro celý komentář určující. O’Shea se nesnaží hledat rovnováhu mezi humanitárním imperativem a bezpečnostními, kulturními či civilizačními důsledky migrace. On rovnováhu považuje za ztracenou a tvrdí, že Evropa platí cenu za dlouholeté lhaní sama sobě.  


Autor proto sahá k výraznému literárnímu přirovnání a připomíná román Jeana Raspaila The Camp of the Saints z roku 1973. Tento román je v evropských kulturních debatách známý jako extrémně kontroverzní dílo, které jedni čtou jako prorockou dystopii o sebevražedné slabosti Západu a druzí jako xenofobní text pracující s apokalyptickým obrazem neevropských migrantů. O’Shea tento román neuvádí náhodou. Používá jej jako zrcadlo současné Evropy a současně jako nástroj, jímž chce čtenáře přesvědčit, že to, co bylo kdysi pokládáno za temnou fantazii, dnes stále více připomíná realitu. Obzvláště důležitá je pasáž, v níž upozorňuje na postavu fiktivního papeže v Raspailově románu, který je více zaměstnán mediálními gesty sociální spravedlnosti než vedením církve. Tímto motivem autor míří přímo na současný Vatikán a naznačuje, že symbolická politika církevního vedení selhává v okamžiku, kdy Evropa čelí civilizační zkoušce.  

Právě tady je třeba se u textu zastavit kritičtěji. O’Shea nepíše analytický článek ve smyslu vyvážené studie. Píše ideový komentář. Jeho síla spočívá v naléhavosti a v tom, že odmítá jazyk uklidňování. Jeho slabina spočívá v tom, že mnohé složité procesy redukuje na jeden dominantní civilizační konflikt. Jenže i přes tuto redukci zasahuje nerv evropské debaty. Už dávno totiž není možné tvrdit, že masová migrace je jen technický problém správy hranic nebo humanitární agenda, kterou lze vyřešit lepší koordinací. Ve velkých částech západní Evropy se stala otázkou každodenní bezpečnosti, důvěry v instituce, kulturní kontinuity a vůbec ochoty obyvatel věřit, že jejich stát ještě jedná v jejich prospěch.

O’Shea tento argument tlačí do krajnosti, když píše, že „národy Evropy jsou z tohoto průmyslového přesídlování nepochybně chudší“ a když jako ilustraci uvádí římské čtvrti, nádraží Termini, metro či degradaci turistických lokalit. Následně připojuje i výčet kriminálních případů v Římě, včetně brutálních útoků a znásilnění, které spojuje s migranty. Tím chce dokázat, že důsledky migrační politiky nejsou abstraktní, ale viditelné v ulicích, ve změně atmosféry měst a v rostoucím pocitu ohrožení. Z hlediska rétoriky je to účinné. Z hlediska odpovědné veřejné debaty je to zároveň velmi výbušné, protože jednotlivé zločiny se zde stávají argumentem pro široký civilizační soud. Přesto nelze dělat, že podobné zkušenosti evropská veřejnost nezná. Politické elity si příliš dlouho namlouvaly, že když budou o těchto jevech mluvit méně, problém se zmírní. Ve skutečnosti se jen zvětšila propast mezi oficiálním jazykem a zkušeností běžných lidí.  

Nejostřejší a patrně nejprovokativnější část článku spočívá v tom, že autor zcela odmítá obraz migranta jako zoufalého chudáka bez alternativy. Tvrdí, že do Evropy často nepřicházejí ti úplně nejchudší ani primárně ženy a děti, ale mladí mobilní muži, kteří po zaplacení převaděčům vstupují do evropských společností bez skutečné šance na integraci. Zmiňuje práci rozvážkových služeb, sociální dávky, drobnou kriminalitu a gangy. A přidává i výrok o tom, že někteří afghánští migranti prý přicházeli za „blondýnami a penězi ze zdi“, tedy z bankomatů. Ať už čtenář pokládá tuto pasáž za popis reality nebo za ideologicky zatíženou zkratku, jedno je zřejmé: autor chce rozbít humanitární klišé a přenést pozornost od emocionálního obrazu oběti k otázce, co masová migrace dělá s hostitelskou společností a také se zeměmi původu, které ztrácejí mladé muže.  

Tento moment je podstatný i pro českého čtenáře. Střední Evropa dlouho sledovala migrační krizi hlavně jako něco, co se děje jinde. Jenže O’Shea výslovně upozorňuje, že tlak se přesouvá i do zemí, které se dosud považovaly za relativně chráněné. Zmiňuje Polsko, Chorvatsko i Island. V případě Polska píše o snaze vybudovat novou mešitu v Krakově a o tom, že se ve městech objevují druhy kriminality a antisociálního chování, které tam dříve nebyly běžné. Zde je dobře vidět, jak komentář pracuje s širším politickým sdělením. Varuje, že nikdo nezůstane stranou a že i země, které si dosud uchovávaly kulturní a sociální soudržnost, mohou být vtaženy do stejného procesu jako Francie, Německo nebo Itálie. Pro české prostředí je to argument, který bude znít povědomě. Obavy z toho, že se dnešní západoevropské problémy mohou zítra stát středoevropskými, patří dlouhodobě k nejsilnějším motivům zdejší veřejné debaty o migraci.  


Právě tato část komentáře je možná vůbec nejsilnější, protože opouští čistý civilizační patos a ukazuje, že v pozadí morálních výzev mohou stát i tvrdé materiální zájmy. Evropští občané nejsou rozhořčeni jen kvůli kulturní změně nebo bezpečnostním obavám. Jsou rozhořčeni i proto, že mají stále silnější pocit, že stát po nich chce účet za politiku, kterou sami nechtěli, zatímco jiní z ní inkasují. Ubytovací zakázky, neziskové granty, administrativní programy, integrační projekty, poradenské struktury a celé řetězce služeb vytvářejí dojem, že migrační problém je pro určité kruhy také zdrojem obživy a vlivu. Jakmile takový dojem ve společnosti zakoření, mizí důvěra nejen v jednotlivá opatření, ale v samotnou legitimitu vládnutí.

O’Shea uzavírá komentář odkazem na Giuseppeho Tomasiho di Lampedusu a na slavnou větu z románu Gepard, že má-li vše zůstat tak, jak je, musí se vše změnit. Autor tuto větu obrací proti současnému evropskému statu quo a tvrdí, že pokud se nic podstatného nezmění, kontinent dojde k násilnému otřesu. K tomu přidává i poznámku, že nedávné vypuknutí bojů v Íránu nepochybně vyvolá další migrační tlak. Tady jeho komentář přechází od kulturní kritiky k přímému politickému varování. Neříká jen, že Evropa je unavená. Říká, že Evropa směřuje k výbuchu, protože vládnoucí vrstvy odmítají vládnout. A právě proto považuje symboliku Lampedusy za zhoubnou. Podle něj neposiluje schopnost čelit krizi, ale jen udržuje moralistní kulisu, za níž se kontinent dál oslabuje.  


Je na místě dodat, že text The European Conservative je výrazně názorový a pracuje s hodnotovým rámcem, který velká část evropské veřejnosti nebude sdílet v plném rozsahu. To ale nijak nesnižuje jeho význam jako symptomu doby. Naopak. Podobné texty získávají čtenáře právě proto, že značná část veřejnosti má pocit, že oficiální jazyk Bruselu, části médií i části církevních autorit je odtržený od reality. Když se pak objeví komentář, který bez ohledu na jemné nuance pojmenuje migraci jako zdroj úpadku, zisku pro vybrané skupiny a civilizační slabosti, nachází publikum, které už má dost opatrných eufemismů. To je pro evropské elity možná nepříjemná zpráva, ale o to důležitější.

Z českého pohledu je na celé věci nejzajímavější ještě jedna rovina. V domácí debatě se často tvrdí, že podobně ostré texty jsou jen okrajovým hlasem, který nemá širší dopad. Jenže opak je pravdou. Čím déle budou evropské instituce i národní vlády reagovat na migrační tlak především symboly, morálním apelováním a administrativní improvizací, tím více prostoru budou dostávat právě texty, které nabídnou jednoduché a tvrdé vysvětlení. Problém přitom není jen v těchto komentátorech. Problém je v tom, že establishment jim svou neupřímností, svou selektivní slepotou a svou neschopností přiznat důsledky vlastních rozhodnutí sám vyrábí publikum. A to je možná nejkritičtější závěr celého tématu. Není to jen spor o Lampedusu ani jen spor o jedno papežské gesto. Je to spor o to, zda Evropa ještě dokáže popsat skutečnost pravdivě a jednat podle ní, nebo zda zůstane uvězněná v symbolických gestech, která vypadají ušlechtile, ale ve výsledku urychlují rozklad důvěry, bezpečnosti i samotné evropské identity.



Zdroj: https://europeanconservative.com/articles/commentary/pope-leo-lampedusa-and-the-camp-of-the-saints/