Jenže existuje i jiná pravice – lidé, co chtějí pracovat, budovat, vytvářet a váží si poctivé práce. Váží si pracovitosti a solidnosti, obdivují dobré výkony a hledají podmínky, které to budou optimálně podporovat. To je myšlení, které nevede ke státu minimálnímu, ale ke státu optimálnímu a optimálně zaměřenému. Je to myšlení, pro které je typický technologický optimismus a nikoliv hrůza z technologických novinek. Takové pravici můžeme odpustit určitou sociální necitlivost, protože nevyplývá z arogance, ale prostě z toho, myšlení je zaměřeno jinam. Postavit silnice, mosty, elektrárny, laboratoře, fungující školy atd. A to všechno nepochybně potřebujeme.

Mezitím se mi ozval šéf Svobodných Libor Vondráček, že oni rozhodně nejsou ta zlatá mládež v kabrioletech. Už to, že se ozval, cosi ukazuje. Někteří jiní by se neozvali, protože jim představa kabrioletové pravice imponuje. Mám za to, že celá ideologie minimálního státu nutně vede k rentiérství a ekonomickému i společenskému rozkladu, nicméně musím férově uznat, že dnešní Svobodní jsou úplně jinde než v dobách, kdy jsem s nimi udělal zkušenost já a kdy typickým funkcionářem Svobodných byl mladík, který ve svých přibližně 20 letech zázračně zbohatl a jehož otec seděl ve vězení za několikamiliardovou zpronevěru. 

Musíme se smířit s tím, že politický život ovládají ideologie vytvořené v jiné době než naší a zaměřené na řešení problémů, které už ani neznáme. Je to pořád lepší, než když ideologie vymizí a jsou nahrazeny nekonsistentní směsí romantických představ, pověr a konspiračních teorií (jak se to stalo před 100 lety v Německu). 

A o tom něco příště.