Česká pirátská strana vstupovala do české politiky jako protest proti zkostnatělému systému. Nabízela svobodu, transparentnost, omezení moci státu a důraz na občanské právo rozhodovat. Byla to směs technologického optimismu a liberální nedůvěry vůči autoritám. Právě to z Pirátů udělalo fenomén. Jenže tento příběh dnes už neplatí. Strana, která měla systém narušovat, se stala jeho nejhorlivějším ideologickým správcem.
Ideologický posun Pirátů nelze přehlížet ani zlehčovat. Z původně liberálního a částečně libertariánského projektu se postupně stala progresivní strana s rostoucí zálibou v regulacích, normách a morálním dohledu nad společností. Tam, kde dříve hájili svobodu jednotlivce, dnes prosazují zásahy státu ve jménu správných hodnot. Svoboda projevu se mění v kontrolu jazyka, otevřenost v ideologickou poslušnost a liberalismus v seznam povolených názorů.
Tento posun se plně projevil během vládní účasti. Piráti nevystupovali jako korektiv moci, ale jako její disciplinovaný vykonavatel. Místo aby kladli nepříjemné otázky a bránili se rozpínání státu, přijali roli technokratické levice, která věří, že společnost lze spravovat pomocí manuálů, dat a správně nastavených pravidel. Politika se v jejich pojetí proměnila v řízení správných procesů, nikoli ve střet hodnot a zájmů.
Zvlášť problematický je jejich vztah k většinové společnosti. Piráti stále častěji mluví jazykem aktivistických menšin, nikoli jazykem běžných voličů. Místo snahy pochopit obavy lidí mimo městské a akademické prostředí jim nabízejí morální poučování. Kdo s nimi nesouhlasí, je zaostalý, neinformovaný nebo podezřelý. Tím se strana definitivně uzavírá do sociální a názorové bubliny, ze které není návratu k masové politice.
Vnitřní fungování strany tento trend jen posiluje. Nekonečné vnitrostranické diskuse, hlasování a procedury vytvářejí dojem otevřenosti, ale ve skutečnosti vedou k rozmělnění odpovědnosti. Nikdo není plně odpovědný, všichni mají pravdu a výsledek je politická nečitelnost. V prostředí ostrého politického konfliktu je to recept na marginalizaci.
Psali jsme: KDU-ČSL mezi přežitím a ztrátou vlastní identity
Piráti se zároveň snaží nahrazovat obsah symbolickými gesty. Místo jasné politické nabídky přichází performativní akty, které mají přitáhnout pozornost médií. Tyto kroky však nevypovídají o odvaze, ale o bezradnosti. Strana, která potřebuje šokovat formou, přiznává, že nemá co říct obsahem.
A právě zde se dostáváme k pointě. Upozorňovat na sebe chozením ve Sněmovně pozpátku není projevem odvahy ani protestu. Je to jen směšné gesto, které dokonale vystihuje současnou podstatu Pirátů. Strany, která se chtěla dívat dopředu, ale ve skutečnosti couvá od reality. Politika není happening a parlament není jeviště pro performativní aktivismus. Pokud Piráti nenajdou cestu zpět k realitě, prioritám a odpovědnosti, zůstanou tím, čím se dnes stále častěji jeví. Hlasitou, ideologicky vyhraněnou, ale politicky bezvýznamnou skupinou, která si plete pozornost se skutečným vlivem.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: ovm)
