Debata o hranicích novinářské svobody a odpovědnosti znovu ožívá. Případ, který rozpoutal spor mezi médiem a politikem Filipem Turkem, ukázal, že digitální svět není právním vakuem, a že i ochrana zdrojů má své limity. Advokátka Helena Chaloupková v rozhovoru pro server Echo24 připomněla, že právo novináře chránit své zdroje je sice základním pilířem svobody tisku, ale neznamená beztrestnost za neověřená tvrzení. „Novinář má absolutní právo neprozradit zdroj, ale musí být schopen doložit, že zveřejněné informace mají reálný základ,“ upozornila právnička.
Spor se týká zveřejnění údajně problematických výroků Filipa Turka, které měl v minulosti publikovat na sociálních sítích. Tyto příspěvky však mezitím zmizely, což ztěžuje jejich ověření. Turek popírá, že by autorem kontroverzních slov byl on sám, a avizuje právní kroky. Případ tak míří k jádru současné žurnalistiky: jak ověřit pravdivost digitální stopy, která se může během okamžiku vytratit.
Podle Chaloupkové je právě zde potřeba posílit roli technologických platforem. „Sociální sítě by měly být schopny poskytnout soudu potřebná data, pokud to situace vyžaduje. Nelze přece očekávat, že spravedlnost obstará screenshot,“ uvedla s odkazem na nutnost součinnosti ze strany provozovatelů jako Meta či X. V praxi by to znamenalo, že soud může požádat platformu o potvrzení, zda příspěvek skutečně existoval, kdy byl zveřejněn a kdo s ním manipuloval.
Z právního hlediska přitom nejde o drobnost. V civilním řízení o ochraně osobnosti nese důkazní břemeno vydavatel. Ten musí prokázat, že zveřejněná tvrzení jsou pravdivá, nebo že vycházela z dostatečně ověřených zdrojů. Pokud se to nepodaří, může i dobře míněná novinářská práce skončit verdiktem o zásahu do pověsti. „Ochrana zdroje není štít proti zodpovědnosti,“ konstatuje Chaloupková.
Soudy zároveň čelí nové realitě digitální éry. Zatímco dříve důkazem mohl být tištěný článek nebo svědecká výpověď, dnes se rozhoduje na základě digitálních stop, metadat, archivních kopií a svědectví uživatelů, kteří příspěvek viděli. Právníci i soudci se shodují, že smazaný obsah by měl být dohledatelný alespoň v základní formě. Jinak by se otevíral prostor pro manipulaci s pravdou.
Případ Filipa Turka tak daleko přesahuje osobní spor mezi politikem a novináři. Stává se symbolem střetu dvou právních hodnot, tedy ochrany zdroje a důkazní odpovědnosti. V digitální době, kdy pravda často žije jen po dobu existence příspěvku, se novinářská práce stává složitější než kdy dřív.
Zůstává otázkou, zda se české právo dokáže pružně přizpůsobit realitě, v níž informace mizí rychleji, než je lze ověřit. A zda sociální sítě přijmou roli, kterou jim společnost stále častěji přisuzuje. Být nejen platformou, ale i archivem veřejné paměti.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
