Evropa v posledních dnech dostala lekci z geopolitického realismu, jakou by si ještě před pár lety dokázal představit jen málokdo. Když poradce Donalda Trumpa Stephen Miller s typickou drsností prohlásil, že „nikdo nebude s USA vojensky bojovat o budoucnost Grónska“, učinil tak jen několik hodin poté, co americké síly provedly únos venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. Reakce Evropy byla všeříkající a odhalila stav, do jakého se dostaly její politické elity. Dánská premiérka Mette Frederiksen sice upozornila, že agrese USA vůči Grónsku by znamenala faktický konec NATO, a společné prohlášení lídrů Francie, Německa, Itálie, Polska, Španělska, Velké Británie a samotného Grónska potvrdilo, že ostrov patří jeho obyvatelům a že rozhodnutí o jeho budoucnosti jsou v rukou Kodaně a Nuuku, avšak bruselské instituce zůstaly demonstrativně zticha. Podle britského deníku UnHerd stejní úředníci, kteří každodenně burcují proti „ruské hrozbě“, odmítli komentovat explicitní americkou výhrůžku vůči evropskému území.
Ještě zarážející je, že jen několik hodin před Millerovým výrokem většina evropských lídrů reagovala na otevřenou agresi USA vůči Venezuele buď vlažně, nebo dokonce implicitně podporujícím tónem. Logika byla zřejmá neprovokovat Washington za žádnou cenu. Ironií osudu se tak evropské vlády ocitly tváří v tvář možnosti, že podobná akce může být brzy namířena přímo proti nim. Přímá vojenská anexe Grónska zůstává sice nepravděpodobná, nikoli však nemyslitelná. Reálnější variantou je model asociační dohody po vzoru vztahů USA s Mikronésií, Marshallovými ostrovy či Palau. Tyto státy jsou formálně suverénní, avšak Washington v nich vykonává rozsáhlou kontrolu nad obranou a bezpečností výměnou za finanční podporu. Analogická dohoda s Grónskem by umožnila Spojeným státům fakticky převzít kontrolu nad strategickým územím, aniž by porušily literu práva, a zároveň by oslabila pozici Dánska. Právní základ už existuje, protože dohoda z roku 1951 umožňuje USA rozmístit na ostrově neomezený počet vojáků, a i když dnes funguje pouze jedna základna, rámec pro masivní rozšíření je připraven.
Nejednoznačnost je zjevně záměrná. Mluvčí Bílého domu Karoline Leavitt tento týden uvedla, že použití americké armády je „vždy možností“, zatímco Trump a jeho tým zvažují různé scénáře anexe. Evropské vlády se přitom chovají, jako by bylo samozřejmé, že se s americkým diktátem smíří. Proč se politické vedení kontinentu chová tak, že ohrožuje vlastní suverenitu? Odpověď je jednoduchá a zároveň znepokojivá. Evropské elity jsou hluboce zakořeněny v transatlantickém systému, z něhož čerpají legitimitu i moc. Tento systém vnímají jako existenčně ohrožený a jsou připraveny jej bránit za jakoukoli cenu, i kdyby to znamenalo obětování evropského území.
Evropa už totiž své klíčové ekonomické a bezpečnostní zájmy Washingtonu obětovala. Přistoupila na zástupnou válku proti Rusku, která zdevastovala Ukrajinu a podlomila konkurenceschopnost evropského průmyslu. Uvalila sankce, jež poškodily evropské ekonomiky více než ruskou. Mlčela po zničení Nord Streamu, klíčové energetické infrastruktury, které bylo s vysokou pravděpodobností provedeno s přinejmenším nepřímou účastí USA a se znalostí některých evropských vlád. Pokud byly elity ochotny tolerovat toto vše, pak by souhlas s americkou kontrolou nad Grónskem nebyl žádným kvalitativním skokem, ale logickým pokračováním dosavadní politiky.
Tzv. strategická autonomie Evropy se tak ukazuje jako prázdná fráze. V realitě evropské vlády systematicky ustupují Trumpovi, ať už jde o zvyšování výdajů na NATO, z nichž značná část skončí u amerických zbrojovek, o přijetí tvrdých obchodních podmínek či o převzetí finanční odpovědnosti za udržování války na Ukrajině. NATO a zástupná válka nejsou v očích vládnoucích tříd otázkou bezpečnosti, ale způsobem, jak si zachovat privilegované postavení v imperiální architektuře, byť v podřízené roli. Proto by NATO pravděpodobně přežilo i americký tlak na Grónsko, ovšem už bez iluzí o rovnosti mezi spojenci.
Tato dynamika vysvětluje i paradox, že globalističtí evropští lídři, kterými Trump otevřeně pohrdá, jako Emmanuel Macron či Friedrich Merz, byli k americké agresi vůči Venezuele vstřícnější než pravicoví populisté typu Marine Le Penové či Viktora Orbána, kteří zaujali zdrženlivější postoj. Instituce EU v tomto ohledu nepůsobí jako protiváha americké moci, nýbrž jako její klíčový pilíř. Není proto vyloučeno, že části evropského establishmentu koordinují své kroky přímo s americkým bezpečnostním aparátem. Jakmile si připustíme, že evropští lídři už dávno přestali jednat v národním či evropském zájmu a sledují jediný cíl, tedy zachování skomírajícího systému západní hegemonie, jejich zdánlivě iracionální chování přestává být záhadou.
Skutečnou hrozbou pro Evropu přitom není rozpad NATO ani údajné americké opuštění kontinentu, které by mohlo otevřít prostor pro skutečnou autonomii. Alarmující je spíše to, že Evropa zůstává zamčená v podřízené roli právě ve chvíli, kdy se Washington uchyluje k čím dál agresivnější a bezprávnější politice. Únos Madura a výhrůžky vůči Grónsku nejsou izolovanými incidenty, ale součástí širší strategie. Nejnovější americká Národní bezpečnostní strategie otevřeně deklaruje, že USA budou bránit konkurentům v kontrole strategických aktiv, podmiňovat pomoc politickou loajalitou a využívat finanční, technologické i vojenské prostředky k prosazení své vůle. V uplynulém roce americké letectvo bombardovalo sedm zemí bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, což nemá s obranou podle Charty OSN nic společného.
Psali jsme: Poradci Donalda Trumpa naznačují netradiční řešení otázky Grónska
Historicky není americký sklon k použití síly ničím novým, zejména v Latinské Americe, kde Washington opakovaně zasahoval proti vládám usilujícím o pozemkovou reformu či kontrolu nad zdroji. Nové je to, že USA rezignovaly i na předstírání legality a humanitárních motivů. To je hegemonie bez masky, nahá dominance. A právě tato otevřenost činí současný okamžik nebezpečným. Pokud nejsou žádná pravidla, legitimizuje to svět neomezené mocenské politiky. Kroky vůči Venezuele a Grónsku nelze chápat jen ekonomicky, ale i strategicky, jako tahy namířené proti Číně a Rusku, s cílem vytvořit platformy pro projekci americké moci dříve, než se globální rovnováha nevratně změní.
Tato strategie je však sebedestruktivní. Čím brutálněji se USA chovají, tím rychleji se rozpadá síť institucí, aliancí a finančních struktur, na nichž byla jejich poválečná dominance vybudována. Trumpovská politika nutí státy diverzifikovat rezervy, omezovat dolarovou expozici a hledat nové bezpečnostní i platební mechanismy. Každý akt amerického bezpráví posiluje atraktivitu alternativních rámců, které prosazují zejména Čína a Rusko. Evropa tím, že se této politice podřizuje, si garantuje vlastní úpadek. Místo aby hledala cestu k autonomii, připoutává se k hegemonovi, který vládne skrze nátlak a násilí, a vystavuje své občany rostoucím ekonomickým, politickým i bezpečnostním rizikům. Budoucnost globálního řádu zůstává otevřená, ale osud Evropy se za této konstelace jeví až příliš jasně.
Zdroj: 1. https://unherd.com/2026/01/will-europe-ever-wake-up/
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: zai)
