Kauza kojeneckého mléka nebyla výjimkou, ale názornou ukázkou toho, jak v Česku dlouhodobě funguje ochrana zdraví v oblasti potravin. Kontrola výrobků, posuzování zdravotních rizik, laboratorní expertiza i komunikace s veřejností jsou rozděleny mezi několik institucí, které nemají jednotné řízení ani povinnost předávat si souhrnné informace v reálném čase. V praxi to vede k tomu, že každý orgán vykonává svou dílčí roli, ale celek nefunguje jako jeden odpovědný systém, který by dokázal rychle reagovat a jasně varovat veřejnost.
Na jedné straně stojí inspekční orgány, které sledují pohyb výrobků na trhu, na druhé hygienická služba odpovědná za ochranu veřejného zdraví, k tomu odborné zázemí v podobě státního zdravotního ústavu a nad tím ministerstvo, které formálně nese politickou odpovědnost. Každá z těchto institucí se může v krizové situaci odvolat na své zákonné vymezení kompetencí a tvrdit, že určitou část odpovědnosti nemá. Výsledkem je systém, který je schopen vést správní řízení a psát tiskové zprávy, ale selhává ve chvíli, kdy má jednat rychle, srozumitelně a jednotně.
Opakované odkazy na připravované reformy a budoucí změny nemohou zakrýt fakt, že současný model vytváří prostor pro prodlevy, nejasnosti a vyhýbání se odpovědnosti. Dokud bude ochrana zdraví v oblasti potravin rozdělená mezi několik úřadů bez jednoho jasného koordinačního centra, bude každý další incident jen další připomínkou, že stát se poučil pouze slovně. Veřejnost přitom nepotřebuje slyšet, kdo má jaké kompetence, ale mít jistotu, že v okamžiku rizika existuje jedno místo, které jedná, informuje a nese odpovědnost.
Do tohoto už tak nepřehledného uspořádání přibyl nový politický prvek v podobě samostatného ministra pro sport, prevenci a zdraví, kterým je Boris Šťastný. Vznik této funkce by dával smysl pouze tehdy, pokud by byl spojen s jasnou vládní vizí, jak sjednotit řízení ochrany zdraví, prevenci a krizovou komunikaci do jednoho funkčního celku. Zatím však není zřejmé, zda má vláda skutečný plán, který by vedl ke spojení řízení institucí odpovědných za bezpečnost potravin a ochranu veřejného zdraví, nebo zda nový resort pouze přidává další vrstvu do už tak roztříštěné struktury, která se v praxi ukazuje jako nefunkční.
Za této institucionální roztříštěnosti by bylo logické, aby hlavním a veřejně čitelným autoritativním orgánem pro varování obyvatelstva v případech zdravotních rizik, epidemií a krizových situací byl úřad hlavní hygieničky Barbory Mackové. Právě tato pozice má být garantem včasné, jednotné a srozumitelné komunikace směrem k veřejnosti. Z dostupných informací však vyplývá, že tento úřad selhal nejen v případě opožděného varování u kojeneckého mléka, ale také při celostátní komunikační kampani v souvislosti se šířením žloutenky na podzim minulého roku. Stejný vzorec se opakuje i v přístupu k médiím, kdy na dotazy redakcí k řešení situace nereagoval, a to jak v předchozím případě, tak nyní, kdy podle zveřejněných informací zůstaly bez odpovědi i dotazy dalších zpravodajských portálů.







