Rozhodnutí ministra školství Roberta Plagy odložit povinné zavedení nových rámcových vzdělávacích programů o jeden rok je nepřímým, ale zcela jasným svědectvím o tom, v jakém stavu byl celý proces předán. Sám ministr při nástupu oznámil, že vyhodnotí práce na revizi, stav podpory školám a případně upraví harmonogram. Výsledek tohoto vyhodnocení je tvrdý a pro minulou vládu nelichotivý. Podle Plagy vedení resortu v minulém volebním období zcela nepochopitelně rezignovalo na řízení celého procesu.
Reforma výuky na základních a mateřských školách měla být jednou z nejvýznamnějších změn posledních let. Základní školy měly podle programu schváleného koncem roku 2024 tehdejším ministrem Mikulášem Bekem začít povinně učit podle nových pravidel v prvních a šestých třídách od září 2027, mateřské školy měly mít nové programy povinné již od letošního září. Přesto nyní zaznívá, že chyběla dostatečná podpora školám a že ministerstvo proces dostatečně neřídilo.
Kritika míří i na konkrétní kroky předchozího vedení. Nový program měl například zavést povinnou výuku angličtiny od první třídy a povinný druhý cizí jazyk nejpozději od sedmé třídy. Právě povinný druhý cizí jazyk Plaga v minulosti kritizoval a opakovaně uvedl, že by měl být povinně volitelný. Škola by jej musela nabízet, ale žáci by si jej mohli vybrat. Podle ministra všechny studie odborníků, které viděl, směřují k návratu k této variantě jako smysluplnější.
Zásadní rozdíl oproti minulému období spočívá v přístupu. Plaga výslovně uvedl, že nechce do procesu primárně zasahovat a vtělovat své pocity, ale vycházet z názorů odborníků. Otevřeně přiznal, že problém byl v nedostatečném řízení a neodborných zásazích ministerstva do procesu. Namísto překotného zavádění změn se chce soustředit na přípravu kvalitního modelového školního vzdělávacího programu a získat zpětnou vazbu škol při pokusném ověřování.
Pokud by se však ani nyní nepodařilo proces skutečně stabilizovat a dotáhnout do srozumitelné a odborně podložené podoby, hrozí, že se bude ve školách pokračovat v neustálých úpravách a změnách bez pevného ukotvení. Reforma vzdělávání nesmí být sérií pokusů, které se každých několik let přepisují, ani administrativním cvičením bez reálné podpory pedagogů. Nejcitlivější oblastí je přitom samotné vzdělávání dětí. Pokud by se znovu ukázalo, že chybí jasné řízení a odpovědnost, mohlo by to znamenat další nejistotu pro školy, učitele i žáky. Právě proto je nynější důraz na odborné podklady, zpětnou vazbu a kvalitní modelový program klíčový. Reformovat lze mnohé, ale experimentovat bez pevného vedení s budoucností dětí si stát dovolit nemůže.






