Debata o organizaci českého veřejného zdravotnictví se pravidelně vrací k otázce, zda je správné, aby jedna osoba současně řídila vědeckou instituci a zároveň stála v čele hygienické služby státu. V současnosti tuto dvojí roli vykonává Barbora Macková, která je hlavní hygieničkou České republiky a zároveň ředitelkou Státní zdravotní ústav. Na první pohled může jít o logické propojení analýzy dat a rozhodování. Při bližším pohledu se však ukazuje, že tento model může přinášet i řadu systémových problémů.
Historicky přitom český systém veřejného zdravotnictví fungoval jinak. Hygienická služba byla až do reorganizací po roce 2000 silnou a poměrně samostatnou strukturou státní správy. Hlavní hygienik měl jasnou autoritu nad hygienickými stanicemi a vědecké instituce poskytovaly analytické podklady odděleně. Reformy veřejné správy však postupně vedly k oslabení hygienické služby, k rušení některých regionálních struktur a k většímu propojování analytické a regulační části systému. Spojení funkcí hlavního hygienika a ředitele státního zdravotního ústavu je v tomto smyslu spíše výsledkem postupných organizačních kompromisů než promyšlené koncepce.
Na papíře může takové spojení působit efektivně. Jedna osoba má k dispozici laboratorní zázemí, epidemiologická data i metodické řízení hygienických stanic. V krizové situaci může být výhodou rychlé rozhodování bez institucionálních sporů. Jenže právě zde se objevuje zásadní otázka: kdo v takovém systému kontroluje nezávislost odborných analýz.
Ve většině vyspělých zemí je totiž záměrně odděleno hodnocení zdravotních rizik od regulačního rozhodování. Vědecká instituce analyzuje data a upozorňuje na problémy. Regulátor následně rozhoduje o opatřeních. Oddělení rolí vytváří přirozenou pojistku proti tomu, aby se odborné analýzy přizpůsobovaly politickým potřebám nebo krizové komunikaci. Pokud obě role vykonává jedna osoba, tato pojistka fakticky mizí.
Český model tak koncentruje v jedné funkci několik velmi odlišných rolí. Hlavní hygienik má být odbornou autoritou, krizovým manažerem, mediálním komunikátorem i manažerem velké výzkumné instituce. To je mimořádně náročná kombinace, která může vést k přetížení i k nejasnému rozdělení odpovědnosti.
Diskusi o tomto systému navíc přiživují některé konkrétní situace z posledních let. Kritika se objevila například během informační kampaně proti žloutence, kde podle části odborné veřejnosti hygienická služba reagovala pomaleji, než by odpovídalo epidemiologickým doporučením. Podobně se objevily otázky kolem komunikace zdravotních rizik u některých výrobků kojenecké výživy, kde podle médií zazněla výtka, že veřejnost byla informována až s časovým odstupem. Tyto případy samy o sobě nemusí znamenat systémové selhání, ale ukazují, jak citlivá je důvěra veřejnosti v oblasti veřejného zdraví.
Psali jsme: Hlavní hygienička přiznala selhání v kauze mléka
Právě důvěra je přitom v této oblasti klíčová. Pokud veřejnost začne vnímat, že vědecká analýza a regulační rozhodnutí splývají v jedné instituci i v jedné osobě, může to oslabit přesvědčení, že zdravotní doporučení jsou skutečně nezávislá.
Někteří odborníci proto navrhují návrat k jasnějšímu institucionálnímu oddělení rolí. Státní zdravotní ústav by mohl fungovat jako silné vědecké centrum veřejného zdraví, které poskytuje analýzy a výzkum. Hygienická služba by pak zůstala regulační autoritou, která na základě těchto dat přijímá opatření a nese za ně odpovědnost. Takový model by vytvořil nejen větší transparentnost, ale také přirozenou kontrolu mezi institucemi.
Debata o organizaci veřejného zdravotnictví tak není jen technickou otázkou státní správy. Dotýká se základního principu moderní demokracie. Tím je oddělení odborného hodnocení od výkonu moci. Český systém zatím zůstává někde mezi těmito dvěma principy a právě proto se otázka spojení funkcí hlavního hygienika a šéfa státního zdravotního ústavu zřejmě bude vracet i v dalších letech.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
