Vojenský analytik Jaroslav Štefec se zastal rozhodnutí vlády Andreje Babiše nenavyšovat v letech 2027 až 2029 výdaje na obranu nad dvě procenta hrubého domácího produktu. Podle něj nejde o oslabení armády, ale o uznání ekonomických možností státu. Současně upozorňuje, že samotná výše rozpočtu nic nevypovídá o skutečné obranyschopnosti České republiky. V rozsáhlém komentáři kritizuje zbrojní nákupy, stav výcviku i nejvyšší armádní velení. Jeho úvaha nakonec přechází k otázce, zda se současná vláda může spolehnout na loajalitu bezpečnostních složek, a k požadavku nové obranné doktríny.
Štefec považuje vládní rozhodnutí za rozumné především vzhledem k objemu prostředků, které už ministerstvo obrany dostává. Připomíná rozpočet ve výši 191 miliard korun, z něhož má podle jeho údajů připadnout 145 miliard přímo armádě. Takové částky pokládá za dostatečně vysoké, aby resort dokázal plnit své základní úkoly. Problém proto nehledá pouze v množství peněz, ale zejména ve způsobu jejich využití a v tom, zda za ně stát získává skutečné bojové schopnosti.
„Vláda Andreje Babiše nehodlá v létech 2027 až 2029 navyšovat výdaje na armádu a rozumně „zastropovala“ pro tyto roky jejich výši na 2 % HDP. Samu podstatu vládního rozhodnutí asi nejlépe vystihuje lapidární „nemáme prachy“. Ministr Zůna to vyjádřil kulantněji, když hovořil o rozpočtu jako o „maximu možného“. Naprosto ho chápu, ostatně závratných 191 miliard je nejvyšší rozpočet resortu obrany v historii ČR. Česká miniarmádka se zhruba pěti tisícovkami bojovníků z toho dostane 145 miliard. To není právě málo a rozhodně by nouzí trpět neměli. Aspoň čistě teoreticky vzato,“ napsal na sociálních sítích Štefec.
V další části se obrací k opozici, která podle něj oprávněně využívá debatu o obranných výdajích ke kritice vlády. Samotnou diskusi o tom, kolik má Česká republika investovat do své bezpečnosti, považuje za potřebnou. Ostře však odmítá výhrady bývalé ministryně obrany Jany Černochové, která upozorňuje na zpomalení rozvoje armády. Štefec zpochybňuje, zda rozsáhlé nákupy vojenské techniky za jejího působení skutečně přinesly odpovídající posílení obranyschopnosti. V této souvislosti vyslovuje také podezření týkající se prostředí armádních zakázek.
„Samozřejmě chápu tvrzení opozice, že to je málo. Má právo znepříjemňovat vládě život a v normální demokratické společnosti by byla diskuse o tom, kolik můžeme a budeme investovat do vlastní obrany, rozhodně namístě. V demokratické společnosti by si ovšem nemohla dovolit Jana „tančík“ Černochová vykřikovat něco o „zpomalení rozvoje armády“, když s tímto „rozvojem“ nepohnula v době svého působení na resortu ani o píď. Podezřelé nákupy desítek tanků, vrtulníků a stíhacích letounů totiž o „rozvoji armády“ jako jednoho z klíčových prvků obranyschopnosti ČR vůbec nic nevypovídají. Mohou však hodně naznačit o strukturách korupčních řetězců, jimiž je český resort obrany pevně sevřen,“ pokračoval analytik.
Za znepokojivé Štefec považuje také vystupování nejvyšších vojenských představitelů. Kritizuje nově jmenovaného náčelníka generálního štábu Hlaváče, který podle jeho líčení na jednání sněmovního výboru rovněž hovořil o zpomalení rozvoje armády. V jeho postoji spatřuje pokračování přístupu předchozího náčelníka Karla Řehky, jemuž vyčítá veřejná politická vystoupení a údajné nerespektování zákonů. Připojuje také několik závažných obvinění týkajících se činnosti vojenských představitelů, která v příspěvku nedokládá podklady umožňujícími jejich nezávislé posouzení.
„Tato debata má ještě jeden zarážející moment. Je jím způsob, jakým si s vyjádřením bývalé ministryně notuje nedávno nově jmenovaný náčelník generálního štábu. Ten na jednání obranného výboru Sněmovny rovněž hovořil o zpomalení rozvoje české armády. Jde tak ve stopách svého předchůdce generála Řehky, který proslul jak svými politickými výlevy a otevřeným pohrdáním Sněmovnou, tak kašláním na zákony ČR. Ať už se jednalo o jeho přímé zapojení do podivného spolku s názvem „Skupina D“, pašujícího drony na Ukrajinu, nebo jím podpořené zneužití diplomatických pasů. Ostatně právě za tyto věrné služby byl „imunizován“ do senátního odkladiště,“ uvedl Štefec.
S kritikou současného armádního velení souvisí i další autorovo tvrzení, podle něhož mělo docházet ke shromažďování informací o opozičních politicích a odpůrcích předchozí vlády. Štefec uvádí, že náčelník generálního štábu odmítl odvolat velitele jednotky, kterou z takové činnosti obviňuje. Tuto pasáž zasazuje do širší úvahy o vztahu mezi politickým vedením ministerstva obrany a armádními veliteli. Naznačuje, že jejich postoje nemusí být vždy v souladu, a považuje to za důvod k pochybnostem o fungování velitelských vztahů. Štefec v této souvislosti napsal:
„Na rozdíl od Řehky se však Hlaváč nepostavil na stranu „svého“ ministra, ale vlastně mu oponoval. A není to poprvé. Odmítl například odvolat generála Haratka, velitele jednotky, která pod krytím „cvičení“ prováděla regulérní zpravodajskou činnost, zaměřenou proti občanům ČR. V absolutním rozporu s příslušnými zákony, jen na základě jakéhosi „interního pokynu“, shromažďovala Haratkou řízená IT jednotka před volbami citlivé informace o opozičních politicích a významných odpůrcích Fialovy vlády a předávala je … komu? Pardon, o tom se nesmí mluvit.“
Z těchto výhrad Štefec vyvozuje otázku loajality nejvyššího armádního velení vůči současné vládě. Jeho úvaha se přitom rozšiřuje také na vnitropolitickou situaci. Autor spojuje nejistotu v resortu obrany s protivládními protesty, sporem o financování České televize a Českého rozhlasu i s blížícím se výročím 17. listopadu. Podle jeho názoru může nepřehledná situace uvnitř armády přispívat k celkové politické nestabilitě. Tato spojení však předkládá jako vlastní interpretaci událostí, nikoli jako doložený plán jednotlivých aktérů.
„Tato situace samozřejmě otvírá velmi závažnou otázku loajality nejvyššího armádního velení k současné vládě. Zvláště když se „nezisková mimoparlamentní opozice“ a „umělecká fronta“ snaží pod hlavičkou pravdy, lásky a evropských hodnot vyvolat nepokoje údajně kvůli zákonu o zrušení „koncesionářských poplatků“ pro ČT a ČRo, po vzoru západní části EU volá „do ulic“ studenty a připravuje si půdu na „oslavy“ 17. listopadu. Chaos, panující ve vojenské části resortu obrany této situaci jen nahrává,“ tvrdí Štefec.
Vedle politických a personálních otázek se analytik věnuje samotné připravenosti českých ozbrojených sil. Personální stav a úroveň výcviku bojových jednotek označuje za kritické. Tvrdí, že vojáci nejsou dostatečně připravováni na obranu českého území a že současné pojetí jejich služby klade nepřiměřený důraz na působení v rámci NATO. Za zásadní nedostatky považuje nejednotný systém taktického výcviku, slabou součinnost s dalšími bezpečnostními složkami a chybějící jasnou představu o úloze armády v celkovém systému obrany státu. Jeho kritika se tak přesouvá od jednotlivých představitelů k dlouhodobému směřování armády.
„Personální situace a úroveň vycvičenosti bojových jednotek AČR je totiž doslova kritická. V rozporu se zákonem o ozbrojených silách nejsou jejich příslušníci primárně cvičeni k obraně území ČR. Místo toho je jim vštěpována idea bezpodmínečné podřízenosti NATO a v případě konfliktu se počítá s jejich vyvedením mimo území státu. Velkým problémem je neexistence jednotného a uceleného systému taktického výcviku a nácviku součinnosti jak interně, tak s bezpečnostními sbory a dalšími složkami IZS, neexistence jasné perspektivy vojenské služby a místa AČR v systému zajišťování obranyschopnosti českého státu,“ napsal analytik.
Na stav výcviku navazuje Štefec další kritikou prostředí uvnitř armády. Vyjadřuje obavy z neformálních vazeb mezi českými a ukrajinskými vojáky a tvrdí, že některé uzavřené skupiny mohou přebírat nevhodné způsoby chování či extremistické symboly. V této souvislosti zmiňuje také bývalé účastníky zahraničních misí, jimž přisuzuje sklon vykládat si předpisy po svém. Jeho úvaha je formulována jako varování před možným vývojem, nikoli jako doložený popis rozšířeného jevu v české armádě.
Obavy z fungování armády pak autor rozšiřuje na další bezpečnostní instituce. Tvrdí, že vláda nemá dostatečnou jistotu ohledně loajality nejvyššího vojenského velení, policie ani Bezpečnostní informační služby. Připomíná termíny, kdy mají podle jeho údajů končit mandáty jejich představitelů, a spojuje je s možným vývojem domácí politiky i války na Ukrajině. V této části se již výrazně vzdaluje původní rozpočtové debatě a předkládá vlastní pohled na širší mocenské poměry v České republice.
„Nepřehledná situace v resortu obrany samozřejmě znamená pro vládu Andreje Babiše nejistotu ohledně loajality nejvyššího vojenského velení a spolehlivosti jemu podřízených ozbrojených sil. Vláda se nemůže spolehnout ani na loajalitu vedení policie, jehož šéfovi, jmenovanému předchozím MV, vyprší mandát až 31. března 2027, a už vůbec ne na loajalitu BIS, jejíž šéf by měl opustit svůj post 15. března 2027. Stoupající nervozita zbrojařů, související s očekávaným koncem války na Ukrajině, ani vnitropolitická situace, naznačující snahu vrátit do čela státu „staronovou“ partu, tentokrát v čele s Vítem Rakušanem ani vládě, ani občanům, kteří ji do čela státu v demokratických volbách prosadili, na klidu rozhodně nepřidává,“ pokračoval analytik.
Za cestu z této situace Štefec nepovažuje automatické navyšování vojenského rozpočtu, ale především jasné vymezení bezpečnostních priorit státu. Vláda by podle něj měla veřejně představit obrannou doktrínu, která bez ideologických východisek pojmenuje skutečné hrozby a stanoví, jak na ně Česká republika hodlá reagovat. Teprve z takového dokumentu by měly vycházet strategie pro armádu, policii i civilní složky obrany. Stejná logika by podle něj měla určovat také nákupy techniky, výcvik vojáků a využívání veřejných prostředků. Kritizuje politické požadavky na další růst výdajů, pokud nejsou doprovázeny konkrétním vysvětlením, jak mají zvýšit bezpečnost občanů.
„Situaci by rozhodně prospělo, kdyby vláda vystoupila na veřejnosti s jednoznačnou obrannou doktrínou ČR, v níž by bez ideologického zkreslení jasně definovala reálné hrozby, s nimiž se budeme nuceni nějakým způsobem vyrovnat. Z ní plynoucí strategie by daly jasný směr hledání způsobů jejich eliminace a identifikovaly smysl vynakládání peněz na realizaci příslušných programů a projektů budování armády, policie i civilních a občanských složek obranyschopnosti státu. Mohlo by to dokonce zarazit i některé až neskutečně hloupé exhibice části poslanců na oblíbená témata „oslabujete armádu“, „bez pěti procent na obranu upadneme do spárů Putina“, nebo „chci okamžitě koncepci armády do roku 2040“. Vstup do Sněmovny z nikoho neudělá „politika“, a už vůbec ne profesionála v libovolném oboru,“ napsal Štefec.
V závěru komentáře se analytik obrací k odpovědnosti poslanců a k samotnému smyslu obranné politiky. Připomíná, že politici mají zastupovat zájmy občanů bez ohledu na stranickou příslušnost. Podle něj si naprostá většina obyvatel České republiky nepřeje účast ve válce, jejíž příčiny a důsledky nejsou veřejnosti dostatečně vysvětleny. Varuje také před představou, že válečný konflikt může zůstat omezen pouze na jiné země a jejich obyvatele. Svůj příspěvek uzavírá podobenstvím o zvířatech, která se kvůli vzájemné nevraživosti nedokázala vyhnout společné zkáze.
„Možná by odborně podložený a otevřený přístup vlády vedl alespoň u části poslanců k uvědomění, že byli zvoleni v demokratických volbách proto, aby zastupovali zájmy občanů této země a ne zájmy stranických šéfů. A že bez ohledu na to, jestli byli zvoleni za současnou vládnoucí koalici, nebo za opozici, minimálně pětadevadesáti procentům obyvatel ČR se rozhodně nechce jít umírat do války, jejímž příčinám navíc vůbec nerozumějí. Sice by možná uvítali válku, v níž by podobně na Ukrajině umírali jiní, ale válka není selektivní, a už vůbec ne ta současná. Umírali bychom všichni, podobně jako v tom vtipu, kdy šváb z nenávisti k mravencovi hlasoval pro insekticid. Nakonec zemřeli všichni – šváb, mravenec, cvrček, který odevzdal prázdný lístek i moucha, která nešla volit,“ uzavřel svůj komentář Jaroslav Štefec.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
