Debata o tom, kdo má právo rozhodovat o tom, která média jsou společensky přijatelná a která mají být ekonomicky či technicky oslabena, se v České republice neodehrává ve vzduchoprázdnu. Zkušenost posledních let ukazuje, že mechanismy, které byly za vlády Petra Fialy legitimizovány bojem proti dezinformacím a ochranou veřejného prostoru, se proměnily v praktickou politiku tlaku na vybraná média. Formálně šlo o ochranu společnosti před škodlivým obsahem, v reálném dopadu však docházelo k systematickému oslabování názorově nepohodlných redakcí.
Za vlády Petra Fialy se prosadil model, který nestál na otevřených zákazech, ale na neformální koordinaci státu s technologickými platformami, poskytovateli infrastruktury, neziskovým sektorem a částí inzerentů. Výsledkem nebyla rozhodnutí soudů ani transparentní správní řízení, nýbrž ztráta přístupu k reklamním příjmům, omezení viditelnosti obsahu a v některých případech i technické blokace domén. Takový postup obcházel standardní kontrolní mechanismy právního státu a vytvářel prostředí, v němž bylo možné zasahovat selektivně, bez jasných pravidel a bez reálné možnosti obrany.
Nástup nové vlády Andreje Babiše po podzimních volbách přinesl dílčí uvolnění nejviditelnějších forem politického tlaku. Změnila se rétorika státu, přímé výzvy k blokacím utichly a část předchozích kroků již nebyla veřejně obhajována jako oficiální linie vlády. Tento posun však neznamenal konec samotného systému. Ekonomická blokace nepohodlných médií zůstala zachována a tlak, který byl vybudován v předchozím období, pokračuje setrvačností prostřednictvím struktur napojených na minulou vládu a na evropské projekty boje proti takzvaným dezinformacím.
Podstatou problému je právě tato setrvačnost. Mechanismy, které byly jednou zavedeny, se snadno oddělují od konkrétní politické moci a začínají fungovat jako autonomní aparát. Média, která byla zařazena mezi problematická, nesou stigma i po změně vlády. Inzerenti se obávají reputačních rizik, technologické platformy uplatňují restriktivní algoritmická pravidla a veřejný prostor zůstává pro část názorů fakticky uzavřen. Tlak se tak přesouvá z roviny přímé politické odpovědnosti do mlhavé sféry neformálních rozhodnutí, která nikdo oficiálně nepřiznává, ale všichni s nimi v praxi počítají.
Český kontext je o to citlivější, že ekonomická slabost menších a nezávislých médií zvyšuje účinnost tohoto typu nátlaku. Reklama není jen technickým detailem, ale existenční podmínkou přežití redakcí mimo velké mediální domy. Jakmile se reklamní trh stane nástrojem politického nebo ideologického tlaku, pluralita názorů se přirozeně zužuje. Nejde o dramatické umlčení jedním rozhodnutím, ale o postupné vysychání zdrojů, které má pro veřejnou debatu stejně závažné důsledky.
Zkušenost se zahraničními iniciativami, jež prosazují takzvané defundování médií označených za problematická, ukazuje, že tento přístup není náhodný. Kritická analýza fungování Global Disinformation Index popisuje, jak se podobné mechanismy v evropském prostoru institucionalizují a jak se jejich aktéři napojují na veřejné finance a regulatorní struktury, přestože se navenek prezentují jako nezávislí arbitři mediální důvěryhodnosti. Tento rámec pomáhá pochopit i českou realitu, protože domácí praxe se s těmito evropskými trendy nápadně shoduje.
Celá situace ukazuje, že změna vlády sama o sobě nestačí k obnovení skutečné svobody slova. Pokud zůstane zachována infrastruktura ekonomického a technologického tlaku, politické střídání pouze obměňuje rétoriku, nikoli podstatu problému. Skutečná obnova plurality vyžaduje otevřenou debatu o legitimitě nepřímé cenzury, o roli struktur napojených na minulou moc a o odpovědnosti evropských institucí, které podobné modely podporují. Bez této reflexe hrozí, že Česká republika zůstane v prostoru, kde se svoboda slova formálně deklaruje, ale prakticky podmiňuje souhlasem neviditelných filtrů.
(Kovář, prvnizpravy.cz, rerpo: ovm)
