Donald Trump znovu předvádí způsob politiky, který je pro jeho éru typický. Nejprve podpořit nebo přímo rozšířit konflikt, potom požadovat po spojencích, aby převzali část nákladů, rizik a politických důsledků, a nakonec jim ještě vyhrožovat budoucností celé aliance, pokud se zdráhají nastoupit do rozjetého vlaku. Právě tak nyní působí jeho tlak na spojence ve věci Hormuzského průlivu. Prezident Spojených států podle rozhovoru pro Financial Times varoval, že NATO čeká velmi špatná budoucnost, pokud partneři nepomohou Washingtonu s otevřením této klíčové námořní tepny. Reuters i Financial Times uvádějí, že Trump spojencům vzkázal, že bez pomoci může být budoucnost aliance „velmi špatná“.
Podstata celé věci je přitom politicky mimořádně výmluvná. Hormuzský průliv není žádná okrajová lokalita. Přes tuto úžinu za normálních okolností prochází přibližně pětina světového obchodu s ropou a zkapalněným plynem. Každé narušení provozu okamžitě zvyšuje tlak na ceny energií, na dopravu, na pojištění tankerů i na nervozitu finančních trhů. Trump tedy nehraje jen o regionální vojenský manévr. Hraje o to, aby spojenci převzali část břemene americké a izraelské eskalace v prostoru, kde se kříží bezpečnost, obchod i geopolitická prestiž. Reuters výslovně uvádí, že přes průliv běžně proudí asi 20 procent světových dodávek ropy a LNG a že jeho faktické uzavření vyvolalo růst cen energií i tlak na vytvoření mezinárodní námořní koalice.
Nejostřejší na celé epizodě není jen samotný požadavek, ale tón, jakým je formulován. Trump nehovoří jako státník, který hledá shodu uvnitř aliance, ale jako obchodník s ochranou, jenž klientům oznamuje nový ceník. Argumentuje tím, že Spojené státy pomáhaly Evropě na Ukrajině, přestože je Ukrajina od Ameriky tisíce kilometrů vzdálená, a nyní prý nastal čas, aby Evropa pomohla Americe. Takové srovnání je ale záměrně zavádějící. Pomoc Ukrajině byla po ruské invazi vnímána jako obrana evropské bezpečnostní architektury a stability kontinentu. Naproti tomu zapojení do války s Íránem a do vojenského otevírání Hormuzu je úplně jiná politická i právní kategorie. Trump se snaží vytvořit dojem morální symetrie tam, kde ve skutečnosti žádná není. Agentura Reuters i Financial Times popsaly, že Trump mluvil o potřebě reciprocity a dal najevo pochybnost, zda spojenci budou stát při USA tak, jako USA stály při nich.
Právě zde se ukazuje hlubší problém současného pojetí aliance pod tlakem Washingtonu. NATO má být obranným společenstvím, ne nástrojem k dodatečné legitimizaci amerických operací mimo alianční území. Hormuzský průliv neleží v prostoru, na který by bylo možné automaticky vztahovat článek 5. Nejde o přímý útok na členský stát v aliančním teritoriu. Jakmile by se z podobné akce měla stát operace NATO, šlo by o takzvanou operaci mimo alianční prostor, a tedy o krok, s nímž by museli souhlasit všichni spojenci. To je zásadní rozdíl. Trump se snaží tento rozdíl politicky rozmazat a nahradit ho hrubým nátlakem. Reuters připomíná, že evropské státy právě proto odmítají automaticky převzít americkou interpretaci celé situace jako povinnosti aliance.
Odmítavé reakce evropských partnerů proto nepůsobí jako slabost, ale jako pozdní záchvěv strategické střízlivosti. Německo dalo jasně najevo, že se do vojenské operace v Hormuzu zapojit nechce. Britský premiér Keir Starmer se od Trumpovy představy distancoval a zdůraznil, že nepůjde o misi NATO a že Británie nechce být vtažena do širší války. Španělsko šlo ještě dál a vojenskou účast odmítlo s odkazem na nelegitimitu celé ofenzivy. Itálie a další země také dávají najevo, že nechtějí nést odpovědnost za další rozšíření konfliktu. Reuters dnes popsala, že Německo, Španělsko a Itálie vojenskou účast odmítly, zatímco Británie zůstává opatrná a mluví spíše o širší koordinaci než o vstupu do války.
Je přitom příznačné, že Trumpův tlak nenaráží jen v Evropě. Reuters uvádí, že Japonsko nyní neplánuje eskortní misi a připomíná právní a ústavní limity svého postupu. Podobně zdrženlivě se staví i další partneři. To ukazuje, že nejde o nějaké evropské selhání, jak by rád podsouval Bílý dům, ale o širší neochotu přihlížet tomu, jak se z jedné eskalace stává další a jak se po spojencích chce, aby ji ex post spolufinancovali vlastní lodí, vlastním personálem a vlastním politickým kreditem.
Zvlášť důležitá je německá námitka, že nejde o jejich válku. Tato věta může znít tvrdě, ale je v ní obsažena podstata sporu. Jestliže se Spojené státy a Izrael rozhodnou pro vojenskou logiku, která vede k útokům na Írán a k následné destabilizaci celé oblasti, nemohou automaticky počítat s tím, že ostatní západní státy pouze nastoupí do druhé vlny a budou zajišťovat námořní koridory, odminování a ochranu komerční plavby. Takový model by znamenal, že Washington určuje tempo, cíl i míru rizika, zatímco Evropané mají dodat vlajky, fregaty a politické alibi. To už není partnerství. To je servisní role.
Kritici evropské zdrženlivosti namítnou, že otevřený Hormuz je i evropským zájmem. To je samozřejmě pravda. Jenže z toho automaticky nevyplývá povinnost přistoupit na americký scénář. Evropa má legitimní důvod chtít průliv otevřený a zároveň odmítat, aby se stala přidruženým účastníkem války bez jasného mandátu, bez jasné výstupní strategie a bez jistoty, že vojenská přítomnost situaci opravdu uklidní. Už samotná otázka, co by několik evropských lodí v prostoru skutečně změnilo vedle masivní americké námořní síly, je více než oprávněná. Jestli si ani Washington se svou flotilou není schopen vynutit bezpečnost bez další eskalace, pak je iluze předpokládat, že problém vyřeší symbolická evropská účast.
Další rovina je právní a institucionální. Pokud se Trump pokouší spojit budoucnost NATO s ochotou spojenců zapojit se do operace mimo alianční území, pak fakticky přepisuje význam aliance směrem k pružnému nástroji americké globální projekce síly. To je pro Evropu mimořádně nebezpečné. Znamenalo by to, že loajalita už není měřena obranou vlastního prostoru a plněním kolektivních závazků, ale ochotou doprovázet Washington i v konfliktech, které si Evropa sama nezvolila. Taková logika ovšem alianci neposiluje. Naopak ji vnitřně rozkládá, protože z ní dělá prostor permanentního vydírání.
A právě to je na Trumpových slovech možná nejvážnější. Nejde jen o Hormuz. Jde o model budoucích vztahů. Kdo se nepřidá, je špatný spojenec. Kdo se zdráhá, ohrožuje NATO. Kdo žádá právní rámec, jasný mandát a politickou odpovědnost, ten prý nerozumí realitě. Takto ale nevypadá alianční solidarita. Takto vypadá politika mocenského nátlaku, která podkopává důvěru mezi partnery a proměňuje kolektivní obranu v nástroj jednostranné disciplíny.
Do toho všeho přichází další destabilizující faktor, totiž pokračující válka v širším regionu. Reuters dnes uvedla, že Izrael počítá nejméně se třemi týdny dalších bojů, zatímco konflikt se dál rozlévá mezi Írán, Perský záliv a libanonskou frontu. Zároveň se zhoršuje informační situace uvnitř Íránu a objevují se nové útoky na energetickou infrastrukturu v oblasti. To znamená, že Trumpova výzva nepřichází ve chvíli deeskalace, ale naopak v momentu, kdy se regionální krize dál rozšiřuje a jakýkoli nový vojenský závazek může rychle přerůst v něco mnohem většího.
O to více působí americká rétorika cynicky. Washington nejprve spoluutváří bezpečnostní realitu, která vede k uzávěře strategické trasy a k růstu cen energií, a pak žádá ostatní, aby pomáhali hasit požár pod pohrůžkou politických následků uvnitř NATO. Evropa by si z toho měla odnést jediné. Nesmí připustit, aby se jakákoli budoucí loajalita měřila ochotou vstupovat do cizích válek bez jasného mandátu a bez přímého vztahu ke kolektivní obraně. Jinak se z aliance stane mechanismus, v němž rozhoduje ten nejsilnější a ostatní pouze doplácejí na jeho rozhodnutí.
Pro Českou republiku je to varování dvojnásobné. Praha dlouhodobě staví svou bezpečnost na členství v NATO a na pevných vazbách s Washingtonem. Jenže právě proto musí pečlivě rozlišovat mezi obranou aliančního prostoru a tlakem na účast v operacích, které s kolektivní obranou přímo nesouvisejí. Český zájem není v tom, aby se NATO měnilo v otevřený nástroj amerických expedic. Český zájem je v silné, předvídatelné a právně ukotvené alianci. Pokud by se Evropa i menší státy nechaly vtlačit do logiky, že každé americké rozhodnutí musí být automaticky následováno pod hrozbou rozkladu NATO, pak by už nešlo o spojenectví rovných, ale o systém poslušnosti. A to je přesně ten okamžik, kdy aliance přestává být zárukou bezpečnosti a začíná být zdrojem nových rizik.
V tomto smyslu je dnešní spor o Hormuz víc než jen hádka o fregaty a minolovky. Je to zkouška, zda Evropa ještě umí rozlišit mezi solidaritou a zatažením do cizího konfliktu. A také zkouška, zda NATO zůstane obranným paktem, nebo se pod tlakem jednoho muže bude dál posouvat k modelu, v němž se loajalita kupuje účastí v krizích, které samy členské státy ani nevyvolaly, ani neschválily.
Citace, které celou situaci vystihují, jsou až odzbrojující. Trump mluví o „velmi špatné“ budoucnosti NATO, pokud spojenci nepomohou. Británie odpovídá, že to nebude mise NATO. Německo vzkazuje, že to není jeho válka. Už tato trojice vět ukazuje, že zde nejde jen o vojenskou logistiku, ale o stále hlubší politickou trhlinu uvnitř Západu.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroje: 1. Deutsche Welle: Trump droht NATO im Streit um Straße von Hormus; 2. Reuters: Trump warns NATO, presses China to help reopen Strait of Hormuz, FT reports; 3. Reuters: US allies rebuff Trump’s request for support in Strait of Hormuz; 4. Financial Times: Donald Trump warns Nato faces ‘very bad future’ if allies fail to help US in Iran
