Prezident Spojených států amerických zveřejnil na své síti Truth video projev, v němž bez obalu oznámil, že americká armáda zahájila v Íránu rozsáhlé bojové operace. Z hlediska politické komunikace jde o text, který není postavený na opatrných formulacích a diplomatických oklikách, ale na tvrdých větách, ultimátech a slibech totálního zničení. Úvodní sdělení je přímé: „Americká armáda před krátkou dobou zahájila v Íránu rozsáhlé bojové operace.“ 

Prezident hned v první minutě vymezil rámec, který má ospravedlnit zásah jako sebeobranu. „Naším cílem je bránit americký lid tím, že odstraníme bezprostřední hrozby ze strany íránského režimu,“ uvedl a přidal hodnotící soud, že jde o „krutý režim“ a „zlou skupinu“.  Klíčové slovo je však ono bezprostřední. V mezinárodně právní rovině je právě tvrzení o bezprostřední hrozbě tradičně nejcitlivějším bodem, protože na něm stojí argumentace sebeobranou. Projev přitom žádné konkrétní a ověřitelné prvky takové hrozby nepřináší, jen skládá dlouhý řetězec historických událostí, aby vytvořil obraz nepřetržitého ohrožení.

Tento řetězec je zároveň ukázkou, jak se v podobných projevech mísí fakta, interpretace i propagandistické zkratky. Prezident připomněl obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a 444 dní trvající držení rukojmích, dále útok na kasárna námořní pěchoty v Bejrútu, útok na USS Cole, zabíjení amerických vojáků prostřednictvím zástupných sil a útoky na lodě v regionu. Vše skládá do jedné věty o čtyřiceti sedmi letech kampaně „krveprolití a masové vraždy“, kterou měl Írán vést proti USA a spojencům. 


Nejtvrdší tón se projevil v části, kde prezident popisuje cíle operace. „Zničíme jejich rakety a srovnáme jejich raketový průmysl se zemí,“ slibuje. Následuje ještě ostřejší věta: „Zničíme jejich námořnictvo.“  Tady už nejde o omezenou akci proti konkrétním kapacitám, ale o jazyk, který připomíná totální válku a počítá s dlouhodobým vyřazením státu jako regionální vojenské síly. Zároveň jde o formulace, které se velmi těžko slučují s tvrzením, že cílem je pouze eliminace bezprostředních hrozeb. Zničení celého námořnictva je politický cíl, nikoli jen obranné opatření.

Zlomová část projevu se týká jaderného programu. Prezident zopakoval doktrinální větu, že Írán nikdy nesmí získat jadernou zbraň, a několikrát ji zdůraznil jako jednoduché poselství. „Írán nikdy nebude mít jadernou zbraň,“ prohlásil a dále tvrdil, že v rámci operace Midnight Hammer byly jaderné kapacity ve Fordo, Natanzu a Isfahánu zničeny.  Jenže právě zde se otevírá další problém. Když hlava státu zároveň tvrdí, že klíčová zařízení už byla zničena, a současně oznamuje nové rozsáhlé bojové operace, vzniká otázka, zda jde o pokračování již běžící války, nebo o eskalaci v okamžiku, kdy se politický cíl posouvá od jaderného programu k širší změně režimu.

A přesně tímto směrem projev míří v závěru. Prezident se obrací přímo na příslušníky Islámských revolučních gard, ozbrojených sil a policie a předkládá ultimátum, které je v moderní státnické komunikaci mimořádné: „Složte zbraně a budete mít úplnou imunitu, nebo v opačném případě čelíte jisté smrti.“  Z právního i etického hlediska je to mimořádně nebezpečná formulace, protože kombinuje slib beztrestnosti s přímou hrozbou smrti. Je to rétorika, která se nesnaží o deeskalaci, ale o rozklad nepřítele zevnitř a o psychologický tlak na jednotlivé složky režimu.

Ještě dál jde výzva adresovaná obyvatelům Íránu. Prezident jim říká, aby zůstali doma, protože „všude budou dopadat bomby“, a následně je vyzývá, aby po skončení operace převzali vládu. „Až skončíme, převezměte svou vládu. Bude vaše k převzetí. To bude pravděpodobně vaše jediná šance,“ zaznívá v českém překladu.  V tento moment se projev zcela otevřeně posouvá do roviny podpory změny režimu. Nejde už jen o zadržování jaderných ambicí či obranu proti bezprostřední hrozbě, ale o politický projekt, který předpokládá zhroucení státní moci a následné převzetí. Takový scénář bývá v praxi nejrizikovější, protože historická zkušenost z regionu ukazuje, že pád režimu bez jasné nástupnické struktury často vede k chaosu, fragmentaci moci a vleklému násilí.


Mezinárodní dopady takového kroku jsou zřejmé i bez dramatických predikcí. Reuters uvádí, že prezident rámoval operaci jako útok zejména na íránské raketové systémy a námořní síly a současně připustil možnost obětí.  Guardian popsal situaci jako koordinovaný útok USA a Izraele a upozornil na očekávanou odvetu a stav nouze v Izraeli.  To znamená, že nejde o izolovanou epizodu, ale o konflikt, který se může rychle rozlévat přes hranice a aktivovat síť regionálních aktérů. V takovém prostředí se slova o tom, že USA „zajistí, aby zástupné teroristické síly už nemohly destabilizovat region“, mohou ukázat spíše jako přání než jako realistický plán.

Projev je proto třeba číst jako politický manifest s vysokým podílem mobilizační rétoriky. Je to text postavený na morálním rozdělení světa na civilizaci a „zlý režim“, na slovech o totální síle a na slibech definitivního řešení. Právě v tom je jeho nebezpečí. Čím jednodušší je poselství, tím složitější bývá realita. Prezident říká, že jde o jednoduchou zprávu a že Írán nikdy nezíská jadernou zbraň. Současně však oznamuje masivní bojové operace, vyhrožuje jistou smrtí, slibuje imunitu, předjímá pád režimu a vyzývá obyvatelstvo k převzetí moci. To už není jednoduchá zpráva, ale mapa k válce, která může mít dlouhé trvání a nejasný konec.

V českém veřejném prostoru se často diskutuje, zda jsou podobné konflikty výsledkem tvrdé nutnosti, nebo politické volby. Tento projev je příkladem, kdy se hranice rozmazává. Prezident tvrdí, že opakovaně usiloval o dohodu a Írán odmítal.  Jenže i kdyby to byla pravda v každém detailu, rozhodnutí přejít k masivním bojovým operacím není technická reakce, ale strategická volba se zásadními následky. A právě proto je na místě kritická otázka, kterou projev úmyslně obchází: jaký je realistický politický cíl po skončení bombardování, kdo převezme moc, jak se zabrání chaosu, jak se omezí odvetné útoky a jak se konflikt uzavře, aby z něj nebyla další generace nepřátelství.