Slova bývalého amerického ministra obrany Marka Espera jsou pozoruhodná právě tím, že nepřicházejí z íránské propagandy ani z protiválečného aktivismu, ale z prostředí amerického bezpečnostního establishmentu. Když muž, který stál v čele Pentagonu za Donalda Trumpa, veřejně připouští, že větší vytrvalost mohou mít právě Íránci, nejde o drobnou poznámku do televizního vysílání. Je to nepříjemné přiznání reality, která se ve Washingtonu i v části západních médií dlouho vytlačovala na okraj. Podle přepisu citovaného vystoupení Esper otevřeně řekl: „Frankly, I think the Iranians do,“ tedy že větší výdrž mají podle něj právě Íránci. Ještě důležitější je však jeho další úvaha, že íránské instituce zůstávají „largely intact“, tedy do značné míry neporušené, že nevidíme zásadní vnitřní rozklad a že íránská veřejnost dosud nevyšla do ulic proti režimu. To je přesný opak scénáře, v nějž část západního politického a mediálního světa zjevně doufala.
Právě zde se ukazuje jedna z největších slabin západního uvažování o Blízkém východě. V posledních letech se příliš často zaměňovalo přání za analýzu. Stačilo několik úderů, několik triumfálních prohlášení a několik televizních studií plných sebejistých expertů a veřejnosti se začal prodávat známý příběh o tom, že autoritářský protivník se rychle sesype, protože jeho systém je údajně slabý, zkorumpovaný a nenáviděný vlastním obyvatelstvem. Jenže skutečná moc se neměří podle virálních hesel na sociálních sítích ani podle nálady komentátorů v cizích metropolích. Měří se tím, zda stát dokáže po útocích dál fungovat, zda drží bezpečnostní aparát, zda se nerozpadá administrativa a zda zůstává zachována základní poslušnost uvnitř systému. A přesně v tomto bodě Esper připouští něco, co je pro zastánce rychlého vítězství krajně nepříjemné: íránský stát očividně nepadl.
Ještě ostřejší je Esperova poznámka, že Teherán může mít pocit, že přežil hlavní nápor amerických a izraelských útoků v prvních dvou týdnech. To je věta, která by měla ve Washingtonu rozeznít alarm. Jestliže napadená země po úvodní vlně útoků usoudí, že nejhorší má za sebou, nevstupuje do fáze kapitulace, ale do fáze adaptace. A stát, který se adaptuje, začíná být nebezpečný jiným způsobem. Už nebojuje jen o okamžité přežití, ale o politické přečkání protivníka. Přesně to je ostatně jádro vyčerpávacích konfliktů. Nevyhraje ten, kdo pronese nejhlasitější projev o vítězství v první hodině, ale ten, kdo déle unese ekonomické náklady, společenské napětí, ztráty prestiže a nejistotu.
Esper navíc trefil další citlivé místo, když upozornil, že na západní straně už lidé vidí růst cen a sílící obavy z ekonomických tlaků. To není okrajový detail, ale samotné jádro politické zranitelnosti Západu. Demokratické systémy se rády chlubí svou legitimitou, otevřeností a silou institucí, ale v dlouhých krizích se ukazuje i jejich měkké podbřiší. Jakmile roste cena pohonných hmot, zvyšují se náklady dopravy, zdražuje výroba a domácnosti začínají mít pocit, že zahraniční konflikt platí ze svého každodenního rozpočtu, morální vzepětí rychle slábne. Esper to popsal bez příkras: „On our side, obviously, we see prices going up at the pump. We see a lot of concern about the economic pressures.“ Tato věta je ve své prostotě možná ještě výbušnější než samotná úvaha o odolnosti Íránu. Připomíná totiž, že Západ nevede války jen na bojišti, ale i na čerpací stanici, v rozpočtech domácností a nakonec ve volebních místnostech.
A právě zde přichází nejtvrdší politická rovina celé věci. Esper výslovně zmiňuje Bílý dům a pohled na konflikt optikou voleb. To je mimořádně závažné. Pokud se strategická rozhodnutí o válce, jejím prodlužování nebo ukončování začnou filtrovat přes otázku dopadů na příští volby, přestává být řeč o velké bezpečnostní doktríně a začíná jít o řízení obrazu, nálad a škod. Jinými slovy, o to, jak konflikt mediálně prodat, jak veřejnosti vysvětlit zdražování a jak v pravý čas připravit únikovou cestu. Esper to naznačuje velmi ostře, když říká, že Trump na jedné straně hovoří správně o tom, že budoucí bezpečnost a zabránění íránské jaderné zbrani mají přednost před krátkodobým růstem cen, ale na druhé straně mluví, jako by válka už skončila a Amerika vyhrála téměř v první hodině. Tento rozpor není drobná nekonzistence. To je příznak politické nervozity.
Právě ona směs vítězných prohlášení a současného hledání výjezdu z konfliktu ukazuje, že oficiální americká rétorika může být rozštěpená mezi propagandu a realitu. Propaganda potřebuje rychlé vítězství, jasný příběh a silného prezidenta. Realita však přináší tvrdé otázky. Co když protivník nepadne. Co když jeho instituce vydrží. Co když se obyvatelstvo nevzbouří. Co když ekonomické dopady začnou bolet dřív Američany a Evropany než samotný íránský režim. A co když se nakonec ukáže, že celá velká demonstrace síly nepřinesla rozhodující zlom, ale jen otevřela delší, dražší a politicky jedovatější fázi konfliktu.
Tady je nutné říci i něco dalšího, co se v evropské debatě stále obchází. Část západních elit si za poslední roky zvykla mluvit o válkách téměř manažerským jazykem. Jako by šlo o přesně kalibrované operace s předem známým výsledkem, omezeným rizikem a kontrolovanými vedlejšími škodami. Jenže takto geopolitika nefunguje. Každý útok vytváří nové motivace, nové formy odporu a nové náklady, které se mohou vracet jako bumerang. V případě Íránu navíc nejde o malý izolovaný prostor, ale o zemi s početnou populací, historickou zkušeností, ideologickou strukturou státu a schopností pracovat s nacionalistickou mobilizací v situaci vnějšího ohrožení. Západní očekávání, že tlak automaticky vyvolá vnitřní kolaps, je znovu spíše zbožným přáním než seriózní analýzou.
Zvlášť nebezpečné je, že v takových chvílích vzniká falešná představa o úspěchu. Pokud politické vedení začne veřejnosti tvrdit, že válka byla v zásadě vyhrána hned na začátku, připravuje si tím půdu pro budoucí ztrátu důvěry. Ve chvíli, kdy konflikt nekončí, ceny rostou, nervozita na trzích trvá a protivník stále funguje, začne být zřejmé, že první triumfální titulky nepopisovaly stav věcí, ale jen přechodnou psychologickou operaci. A právě to je možná nejdůležitější rovina Esperových slov. Neříká pouze to, že Írán může mít větší výdrž. Nepřímo říká i to, že americká veřejnost může mít menší trpělivost, než by si válečná rétorika přála.
Celá situace je proto varováním i pro Evropu, která se tradičně tváří jako hodnotový aktér, ale ekonomicky bývá mimořádně citlivá na každý větší otřes v energetice a v dopravních trasách. Evropští politici rádi pronášejí velká slova o stabilitě, bezpečnosti a odpovědnosti, avšak mnohem méně rádi vysvětlují občanům, proč mají za geopolitické avantýry velmocí platit dražší energií, dražší dopravou a dalším tlakem na životní náklady. V tom je Esperův výrok nepříjemně pravdivý i pro evropský prostor. Odolnost se nepozná ve studiu, ale v peněžence. A pokud bude konflikt pokračovat, ukáže se velmi rychle, kdo má skutečně větší výdrž a kdo jen hlasitější televizní studia.
Pro Českou republiku je tento rozměr obzvlášť důležitý. Česká politická reprezentace má totiž v podobných krizích nebezpečný sklon přejímat velké geopolitické fráze, aniž by poctivě pojmenovala jejich domácí cenu. Když se mluví o bezpečnosti, zní to vznešeně. Když se ale tato bezpečnost začne překládat do cen paliv, nákladů firem, inflace a nejistoty v průmyslu, nastupuje tradiční český model mlžení, uklidňování a opožděného přiznání, že dopady budou větší, než se původně tvrdilo. Právě proto je Esperovo varování tak důležité i pro nás. Ukazuje, že konflikt s Íránem není vzdálené divadlo na mapě, ale potenciální zdroj dalších hospodářských tlaků, které nakonec dopadnou i na české domácnosti a české podniky.
Nejkritičtější na celé věci je však možná něco jiného. Pokud už bývalý šéf Pentagonu veřejně připouští, že protivník drží pohromadě a Západ naráží na ekonomickou citlivost vlastních společností, pak je zřejmé, že oficiální optimismus má trhliny. A čím hlasitěji budou politici mluvit o rychlém vítězství, tím důvodnější bude podezření, že ve skutečnosti hledají způsob, jak nepříjemnou realitu přebarvit na úspěch. To není projev síly. To je známka toho, že strategický příběh přestává sedět na fakta.
