Rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa zahájit rozsáhlé letecké údery proti Íránu představuje bez nadsázky nejodvážnější a zároveň nejnebezpečnější krok jeho druhého funkčního období. Prezident, který při návratu do Bílého domu sliboval, že se Spojené státy vyhnou zbytečným zahraničním konfliktům, nyní otevřel frontu proti zemi, s níž Washington soupeří desítky let, avšak dosud se vyhýbal přímé válce. Analýza agentury Reuters publikovaná serverem AsiaOne pod názvem „Trump’s Iran strikes mark his biggest foreign policy gamble“ upozorňuje, že jde o sázku s mimořádně vysokým rizikem a minimální mírou jistoty.
Trump spojil síly s Izraelem a zahájil operaci, kterou Pentagon označil jako Operace Epic Fury. V následném videu zveřejněném na své platformě Truth Social oznámil, že při útoku byl zabit íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí. Pokud by se tato informace potvrdila, šlo by o historický zásah do vedení islámské republiky. Problém je, že Teherán bezprostředně žádné potvrzení neposkytl a íránská média uváděla, že Chameneí je pevný a situaci řídí. Prezident tak veřejně oznámil smrt hlavy státu bez jasného důkazu, což samo o sobě ukazuje na míru politického rizika a možné ztráty důvěryhodnosti.
Trump ve svém projevu tvrdil, že cílem útoku je zničit balistickou hrozbu Teheránu a zabránit Íránu získat jadernou zbraň. Zároveň vyzval íránské představitele, aby přijali imunitu, jinak podle jeho slov čelí smrti. O Chameneím napsal, že je „jedním z nejvíce zlých lidí v historii“ a že je mrtvý. Tato rétorika, jakkoli může být srozumitelná z hlediska mobilizace domácího publika, jen podtrhuje, že Spojené státy vstoupily do konfliktu bez jasně formulovaného politického rámce, který by přesahoval pouhou demonstraci síly.
Zásadní otázkou zůstává, jaký je skutečný cíl. Prezident hovoří o eliminaci hrozby a zároveň otevřeně naznačuje změnu režimu v Teheránu. Tvrzení, že letecké údery mohou vyvolat lidové povstání, však odporuje historické zkušenosti. Jon Alterman z washingtonského think tanku Center for Strategic and International Studies výstižně poznamenal: „Chce změnit vládu. Ale vládu je těžké změnit ze vzduchu. Je těžké změnit mysl Íránců ze vzduchu.“ V dějinách moderních konfliktů prakticky neexistuje příklad, kdy by samotná vzdušná kampaň bez přítomnosti pozemních sil vedla k trvalé změně režimu.
Daniel Shapiro, bývalý vysoký představitel Pentagonu a někdejší velvyslanec USA v Izraeli, upozornil na zásadní problém komunikace: „Většina Američanů se v sobotu ráno probudí a bude se ptát, proč jsme ve válce s Íránem, jaký je cíl a proč jsou americké základny na Blízkém východě pod útokem.“ Tato slova vystihují jádro kritiky. Prezident zahájil operaci, která může být největší americkou vojenskou kampaní od Iráku a Afghánistánu, aniž by veřejnosti srozumitelně vysvětlil, jaký je konečný stav, kterého chce dosáhnout.
Argumentace naléhavou hrozbou přitom vzbuzuje pochybnosti. Podle zdrojů obeznámených s hodnocením amerických zpravodajských služeb neexistují důkazy, že by Írán bezprostředně disponoval střelou schopnou zasáhnout území Spojených států. Také tvrzení o rychlém pokroku směrem k jaderné zbrani je zpochybňováno odborníky. Paralela s rokem 2003, kdy byla invaze do Iráku odůvodněna údajným vlastnictvím zbraní hromadného ničení, je nepřehlédnutelná. Tehdejší selhání zpravodajských informací mělo dlouhodobé důsledky pro region i pro důvěru v americkou zahraniční politiku.
Íránský režim je navíc pevně zakotven v mocenských strukturách, které přežily desetiletí sankcí i vnitřních nepokojů. I kdyby byla smrt Chameneího potvrzena, neznamená to automatický rozpad systému. Naopak může dojít k mocenskému boji, jenž vyústí v ještě tvrdší vojenské vedení země. Eliminace vrcholných představitelů může otevřít prostor pro chaos v zemi s více než devadesáti miliony obyvatel, což by mohlo destabilizovat celý region a ohrozit globální energetickou bezpečnost.
Reakce Teheránu na sebe nenechala čekat. Írán odpálil rakety na Izrael a na státy Perského zálivu, kde jsou rozmístěny americké základny. Diplomatické kanály, které ještě nedávno nabízely alespoň teoretickou možnost vyjednávání, se prakticky uzavřely. Jednání o jaderném programu v Ženevě skončila bez výsledku a použití síly nyní činí návrat k diplomacii ještě obtížnějším.
Politický rozměr rozhodnutí je neméně zásadní. Podle průzkumů veřejného mínění považují Američané za klíčové domácí otázky, zejména životní náklady a ekonomickou stabilitu. Přesto prezident během prvních třinácti měsíců svého druhého mandátu výrazně posunul těžiště směrem k demonstraci vojenské síly. Jeho poradci jej údajně vyzývali, aby se více soustředil na ekonomické starosti voličů před listopadovými volbami do Kongresu. Místo toho však Spojené státy vstoupily do konfliktu, jehož délku ani rozsah dnes nelze odhadnout.
Celý vývoj detailně popisuje analýza agentury Reuters zveřejněná na serveru AsiaOne, která upozorňuje na mimořádnou míru rizika a nejistoty spojené s tímto rozhodnutím. Prezident vsadil na rychlé oslabení Íránu a případné zhroucení jeho režimu. Pokud se však konflikt rozšíří, protáhne nebo vyústí v regionální destabilizaci, může se tato operace stát symbolem politické nerozvážnosti. Místo silného lídra, který ukončuje hrozby, by historie mohla zapsat prezidenta, jenž otevřel další kapitolu dlouhé a nákladné války bez jasného konce.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://www.asiaone.com/world/trumps-iran-strikes-mark-his-biggest-foreign-policy-gamble
