Americká zahraniční politika se v posledních letech ocitá ve stavu, který lze bez nadsázky označit za strategickou dezorientaci, a aktuální konflikt s Íránem tento trend pouze odhaluje v plné nahotě. Jak upozorňuje analýza publikovaná na britském serveru UnHerd, nejde o izolovanou regionální válku, ale o jeden z uzlů širšího geopolitického střetu, který lze označit jako druhou studenou válku. V tomto střetu se proti sobě nestaví ideologie, ale modely moci, přičemž Spojené státy čelí dvojici koordinovaných soupeřů v podobě Číny a Ruska.
Zásadní problém americké strategie spočívá v její ambici. Washington se snaží udržet vojenskou dominanci současně ve východní Asii, Evropě i na Blízkém východě, což je podle kritických hlasů cíl ekonomicky i logisticky neudržitelný. Naproti tomu Čína a Rusko sledují mnohem realističtější koncept multipolárního světa, kde si velmoci rozdělují sféry vlivu. Tento model nevyžaduje globální hegemonii, ale pouze trpělivost a schopnost vyčkávat, až se soupeř vyčerpá.
Právě zde se ukazuje hlubší slabina americké politiky, která opakovaně podléhá vlastnímu pocitu neomylnosti. Konflikt s Íránem podle kritiky není strategicky promyšleným krokem, ale spíše impulzivní reakcí bez jasně definovaného cíle. To ostatně potvrzuje i fakt, že Spojené státy přesouvají klíčové vojenské kapacity z Asie do Perského zálivu, čímž oslabují svou pozici v potenciálním konfliktu s Čínou. Studie amerického think tanku upozorňuje, že v případě přímého střetu o Tchaj wan by americké zásoby raket vystačily sotva na několik dní.
Zatímco Washington přesouvá zdroje mezi krizovými regiony, jeho protivníci postupují koordinovaně a s minimálními náklady. Čína podporuje Rusko i Írán nepřímo, například nákupem jejich ropy nebo dodávkami technologií, které mají dvojí využití. Írán dodává drony Rusku pro válku na Ukrajině, Moskva poskytuje Teheránu zpravodajské informace a Peking vytváří technologické a finanční zázemí, které obchází západní sankce. Tento systém vzájemné podpory funguje bez nutnosti přímé vojenské konfrontace.
Výsledkem je paradoxní situace, kdy Spojené státy vedou nákladné vojenské operace, zatímco jejich soupeři posilují svou pozici bez jediného výstřelu. Jak výstižně konstatuje text: „Čína a její spojenec Rusko těží z pošetilého odklonu amerických vojenských zdrojů.“ Tento výrok shrnuje podstatu problému. Americká síla se vyčerpává v konfliktech, které nepřinášejí strategický zisk.
Ekonomická dimenze tohoto střetu je ještě alarmující. Moderní konflikty velmocí nejsou primárně vedeny na bojištích, ale v průmyslu a obchodu. Čína se v posledních desetiletích stala dominantní výrobní mocností, která produkuje více než několik dalších největších ekonomik dohromady. Zatímco na přelomu tisíciletí většina světa obchodovala více s USA, dnes je tento podíl výrazně nižší a Čína se stala hlavním obchodním partnerem většiny států.
Tento posun má zásadní důsledky. Spojené státy se ocitají v situaci, kdy jejich vlastní obranný průmysl závisí na čínských dodávkách. Kritické suroviny jako grafit, hořčík nebo fluor jsou z velké části kontrolovány Pekingem. Dokonce i významní američtí dodavatelé obranných technologií přiznávají, že oddělení od čínských dodavatelských řetězců je prakticky nemožné. To znamená, že americká vojenská síla je nepřímo podmíněna ekonomikou svého hlavního rivala.
Ještě výraznější je kontrast v technologické oblasti. Podle dostupných analýz Čína vede ve většině klíčových technologií, včetně kvantových výpočtů. Tento trend podkopává tradiční představu o technologické převaze Západu a naznačuje, že budoucí inovace mohou být řízeny zcela jiným centrem.
Zásadní kritika směřuje i k samotné povaze americké moci. Spojené státy podle textu vynikají především v militarismu, tedy v ochotě zasahovat vojensky bez jasné strategie. Od roku 2025 zasahovaly v řadě zemí, aniž by bylo zřejmé, jaký je konečný cíl těchto operací. Naproti tomu Čína buduje svůj vliv prostřednictvím obchodu, investic a infrastruktury, aniž by vedla rozsáhlé války.
Tento kontrast má dopad i na vnímání ve světě. Veřejné mínění v tradičních spojeneckých zemích se posouvá směrem k větší důvěře v Čínu než ve Spojené státy. Důvod je prostý. Zatímco Peking nabízí ekonomické příležitosti, Washington je často vnímán jako zdroj konfliktů.
Zvláštní pozornost si zaslouží i samotná logika amerických vojenských závazků. Spojené státy chrání obchodní partnery Číny před potenciálními hrozbami, přičemž tyto země zároveň více obchodují s Pekingem než s Washingtonem. Jinými slovy americká armáda zajišťuje stabilitu systému, ze kterého ekonomicky těží její hlavní rival.
Text tuto situaci shrnuje velmi ostře: „Strategie USA spočívá v tom, že chrání obchodní partnery Číny před Čínou na úkor vlastních zdrojů.“ Tento paradox je podle kritiků neudržitelný a dlouhodobě povede k oslabení americké moci.
Z historického hlediska lze tento vývoj označit za „násilný úpadek“. Spojené státy po skončení první studené války opakují chybu někdejší britské říše, která si udržovala vojenskou přítomnost ve světě, zatímco ztrácela ekonomickou převahu. Výsledkem byla postupná ztráta globálního vlivu.
Dnešní situace podle této logiky směřuje k nevyhnutelnému závěru. Spojené státy budou nuceny opustit ambici globální hegemonie a přijmout realitu multipolárního světa. Tento svět bude charakterizován regionálními mocnostmi a obchodními bloky, nikoli jednou dominantní velmocí.
Klíčovým faktorem bude domácí politická vůle. Americká veřejnost dlouhodobě není ochotna nést náklady spojené s globální vojenskou dominancí. Války v Iráku, Afghánistánu i nyní v Íránu posilují únavu z neustálých konfliktů. Jakmile se tento trend projeví naplno, může dojít k zásadní změně americké strategie.
Závěrem lze říci, že současná geopolitická situace není pouze otázkou jednotlivých konfliktů, ale hlubší transformace světového řádu. Spojené státy čelí nejen vnějším soupeřům, ale i vlastním strukturálním limitům. Pokud nedojde k zásadní změně strategie, může být výsledek druhé studené války předem daný.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://unherd.com/2026/03/america-is-losing-cold-war-ii/
