Ministerstvo obrany uzavřelo v prosinci 2023 smlouvu na dodávku deseti bezpilotních prostředků Osprey H pro pyrotechnickou službu Vojenské policie. Zakázka byla vedena jako jednací řízení bez uveřejnění s odůvodněním jediného možného dodavatele a smlouva nebyla zveřejněna v registru smluv s poukazem na zákonnou výjimku pro oblast obrany a bezpečnosti. Termín dodání byl stanoven na polovinu června 2024. Ve veřejných podkladech ministerstva je však u této položky výslovně uvedeno, že dodávka dosud neproběhla. Ve stejném období média popsala, že resort zaplatil zálohu předem a technika nikdy nepřišla, přičemž dodavatelské firmy se následně dostaly do insolvenčních řízení. Výsledek je v přímém rozporu s tím, co stát deklaroval při uzavírání smlouvy, a zpochybňuje reálnou míru kontroly nad celým procesem.
Insolvenční zápisy u obou společností jsou dnes dohledatelné v úředních rejstřících. To znamená, že stát je v pozici věřitele vůči firmám, které samy čelí úpadku. V praxi to výrazně snižuje šanci na efektivní vymožení peněz a současně to uzavírá celý příběh do podoby, v níž veřejné prostředky odešly, plnění nepřišlo a odpovědnost se rozplývá v insolvenčních řízeních. V takové situaci už nejde o jednotlivé manažerské pochybení, ale o selhání kontrolních mechanismů, které měly riziko podobného vývoje omezit ještě před podpisem smlouvy a před vyplacením záloh.
Poučení z této kauzy je přitom jednoduché a neúprosné. Pokud stát rezignuje na soutěžní prostředí s odkazem na výjimečnost zakázky, musí o to přísněji trvat na prověření dodavatele, jeho finanční stability a reálné schopnosti dodat sjednané plnění. Pokud je smlouva vyňata z běžné veřejné kontroly prostřednictvím registru smluv, musí existovat silnější vnitřní kontrola uvnitř resortu. A pokud se platí předem, musejí být nastaveny takové záruky, aby riziko ztráty veřejných peněz nebylo bez dalšího přeneseno na stát a daňové poplatníky.
Do celé věci se nutně promítá i otázka role orgánů činných v trestním řízení a odpovědnosti státu vůči vlastním selháním. Ve chvíli, kdy veřejné prostředky odešly za techniku, která nebyla dodána, a dodavatelské firmy skončily v insolvenčních řízeních, je na místě, aby policie a státní zastupitelství prověřily tok peněz, tedy na jakých účtech finanční prostředky skončily, komu byly dále převedeny a jaké osoby se na tomto řetězci rozhodování a plateb podílely.
Stejně tak zůstává otevřená otázka, jakou konkrétní odpovědnost stát vyvodil vůči osobám na straně Ministerstva obrany, které se na přípravě, schválení a realizaci této zakázky podílely, přestože byly použity nestandardní postupy a výsledek je prokazatelně spojen se vznikem škody. Pokud byly porušeny vnitřní kontrolní mechanismy nebo nebyly uplatněny obvyklé pojistky při nakládání s veřejnými prostředky, nelze tuto skutečnost uzavřít pouhým konstatováním, že dodavatel selhal a následně zkrachoval. Odpovědnost za ochranu veřejných peněz nese i stát a jeho konkrétní představitelé, a pokud jejich rozhodnutí nebo opomenutí vedla ke škodě, je namístě vyvozovat osobní odpovědnost v rovině majetkové i trestněprávní.








