Generace poučené „trojitými Brežněvy“, neupřímnými polibky navštěvujících se pohlavárů zemí Varšavské smlouvy, se naučily orientovat se mezi olizujícími se delegáty všech  možných evropských summitů, na kterých zejména evropská komisařka Ursula von der Leyen téměř prostopášně nešetří svou přízní. Ale tentokrát to bude v Mnichově „pod kontrolou“. Neříkejme větší, ale možná jen intenzivnější.

Nechceme být pesimistickými proroky a tvrdit, že se od vrcholného a pozdního středověku mnoho nezměnilo.  Ale dovolujeme si tvrdit, že změny můžeme zaznamenat jen na úrovni materiální a nikoliv morální. Důkazem nám budiž dědictví po Jeffrey Epstainovi, které dnes nabývá obtížně kontrolovatelných rozměrů. Z původních perverzních radovánek uměleckého podsvětí se stal gigantický obchod s informacemi, o jejichž množství a třaskavé výbušnosti nedokázali uvažovat ani jejich ďábelští stvořitelé.

Tou nejzajímavější informací, podle našeho názoru, je ta, která nám oznamuje, že „Na Seznamu“ jsou některá data „začerněná“. To ale neznamená, že jsou nám všem neznámá.  Milan Kundera napsal své Majitele klíčů už v roce 1962. Mluvil o této divadelní hře, jako o komedii osudovosti a tragédii malichernosti. 

To pojmenování možnosti lidské existence je geniální. Jen ani Kundera nemohl předpokládat, že to, čemu dnes říkáme totalita, může dosahovat takových rozměrů a přicházet odjinud, než jsme si dosud mysleli. 

Naše nová totalita seznamů přišla, aniž jsme si toho za poslední desítky let dokázali všímat. A to ještě ani my nevíme, jak rychle se dají ta černá místa v našem svědomí zaplnit jmény, která se nám dnes zdají nedotknutelná.