Je to dáno vzpomínkou na Rudolfa Formise, který v dobách první republiky a nástupu Adolfa Hitlera k moci, odešel z Německa do Československa. Zabydlel se v hotelu Záhoří, v místech nad Svatojánskými proudy, tam kde je dnes mohutná přehradní zeď Slapského vodního díla.  Vysílal odsud radiové relace do Německa, což byl v té době čin na vysoké technické úrovni, v době vzniku a rozvoje přenosů programů vysílaných novým médiem – rozhlasem.

Formis byl v těchto místech zastřelen v lednu 1935. Jeho vrřřahy byli agenti silových složek nacistické moci, kteří po splnění rozkazu svých nadřízených uprchli do Německa. Někteří historici si myslí, že to nebyla pravá fémová vražda, protože byla nařízena orgány státní moci.

Jiní ji definují jako vraždu politického protivníka, vykonanou na  základě rozhodnutí fémy, fémového soudu, ilegálního rozsudku, jehož hlavním cílem bylo odstrašení osob, obecně považovaných za nepřátele. A také proto odsouzených k nejvyššímu trestu podle tajného, neveřejného rozhodnutí soudu, který postrádal znaky žádného soudního řízení. Bylo pro něj typické tajné vynesení rozsudku, opět jen před určitou omezenou skupině osob.

Podobně se mluví o fémové vraždě ve věci Theodora Lessinga, německého filosofa, novináře a antinacisty židovského původu, v srpnu 1933 v Mariánských Lázních, kde se skrýval a byl dostižen vrahy inspirované úřadem bavorského státního ministra Hermann Essera. (Viz film Výstřely v Mariánských lázních, 1973.) Za typickou fémovou vraždu je naopak považováno zabití Franze Josefa Hrocha v září 1938, skupinou  Hnědých bojovníků (Braune Kampfer), vedenou Herbertem Winklerem po roce 1945 v Německu obviněným, ale neodsouzeným pro nedostatek důkazů.

Už si nepamatujeme, že fémové soudy jsou produktem vrcholného evropského středověku, které mají původ ve zneužívání soudní moci aristokracií, šlechtou, které se konaly v noci. Samozvaní soudci se skrývali za maskami a sami vykonávali trest podle toho, jak byli k tomuto výkonu vylosováni. Dnes tomu říkáme „bráni spravedlnosti do vlastních rukou“ a uplatňování presumpce viny spíše než neviny.

Mohli bychom citovat, pokud chceme věřit kronikáři Otakaru Štýrskému (1265-1418), že smrt českého krále a posledního Přemyslovce Václava III. byla dohodnuta na tajné schůzce dvanácti aristokratů. Rozsudek vykonal pak jeden z nich Odolen z Vlčtejna. Poslední právní dokument, který fémové soudy výslovně zmiňuje, je zákoník vestfálského krále Jeroma Bonaparta (1784-1860) z roku 1807.

Máme-li data z geograficky blízkého okolí, kde se podobné téma objevuje v různých dobách a v různé interpretaci soudní moci, nemusíme považovat nedávné poselství ukrajinského presidenta Volodymyra Olexandroviče Zelenského „jednomu pánovi v Maďarsku“, že k němu pošle své kluky, „aby si s ním promluvili“, za vtipný ornament jeho slovního prezidentského projevu. Ale to si pánové a dámy na evropských summitech všeho druhu jistě vysvětlí a s jejich obvyklou nenuceností na to zapomenou.

Více nevážně vážná jsou slova rozkazů vojenských velitelů armád, které po sobě střílejí v pustinách íránské říše a v jejím okolí. Tam dochází nejen k vraždění nezletilých dívek v prostředí připomínající španělskou Guernicu, vymordovanou v letech španělské občanské války, Dodnes připomínanou velkolepým obrazem Pabla Picassa a snad stále ještě  nesmrtelným dramatem Karla Čapka Matka. I s tím už dějiny dvacátého století dokázaly žít a ve století jednadvacátém se na něj nevzpomíná. Konec konců byla to válka. A ačkoliv i války se někdy vedou podle pravidel, alespoň těch válečných, ve kterých se také jen občas zkoumá přiměřenost použitých prostředků obrany. Alespoň podle dvou ze čtyřech odpovědí Carla Jasperse na jeho „otázku viny“.

Dnešní soudci, kteří rozhodují o vině a trestu ve věcech „odstranění“ politicko-náboženské elity Íránu, proto musí, podobně jako jejich předkové v evropském středověku, zase tak činit v utajení, pomocí fémových soudů, které jsou neviditelné. Anebo špatně viditelné, nejenom těm souzeným a odsouzeným, ale i publiku, které si dokonce za tuto neviditelnou podívanou musí zaplatit. Vítězný chorál „íránské vedení bylo odstraněno“ obchází z velké dálky skutečnost, že byli odstraněni nejen ajatolláhové, otcové a děti, ale snad i jejich ženy a dcery. Pokud nelžou z důvodů politických falešní a fixlující hráči pokeru válečníků. Také oni zapírají, kde kdo koho popravoval, zda to byli vojáci, neozbrojení civilisté, ženy, děti…

Možná, že si to evropští blazeování politici ještě neuvědomují, že už se jim podařilo adaptovat se na novou kulturu válečnictví a že pomohli uvést v život sebe tvořící, sebe rozvíjející systém, který se už přestává ptát, kdo jej stvořil. A který už jen hledá pouze potravu pro nenasytnost.  A netuší, že i oni se mohou brzy stát jeho obětí.