Gribojedov nás zajímá dnes zejména proto, že to byl geniální ruský vzdělanec, aristokrat, právník, filosof a přírodovědec. A také polyglot, který znal několik evropských jazyků, studoval perštinu, turečtinu a arabštinu. Pro svůj vztah k děkabristům byl poslán pracovat jako tlumočník a překladatel carského ministerstva zahraničních věcí. Později jako sloužil jako „tajemník pro věci východní“ v Tabrízu, Tiflisu a Teheránu. V posledně jmenovaném městě byl také zavražděn, ubit perskými povstalci a jeho tělo zohaveno. Teprve po letech exhumováno a s úctou pietně pohřbeno v Gruzii.

Svou diplomatickou a politickou aktivitu vykonával v době, kdy Persie byla kontrolována carským Ruskem.  Vládu nad Persii vykonával guvernér většinou sídlící v Petrohradu. Byl to důsledek rusko-perských válek (v letech 1651-1826/8), které mají svůj slavný začátek až v tak zvaném „Tažení Petra Velikého“ (1722-1723). Velmocenský trojúhelník Osmanská říše/Turecko – Ruské impérium/SSSR/RF – Kadžárský Írán/Íránské císařství/Islámská republika, který byl dědictvím této doby, se jak šla staletí měnil.  Měnila se jména států a jejich vládců, podoby a tvary politického uspořádaní a trochu odvážně bychom mohli říct, že se neměnily jen způsoby vládnutí.

Perská říše a Anatolský most (dnešní Turecko) byly nejfrekventovanějším spojením mezi Asií a Evropou odedávna. Nebylo to většinou ku prospěchu lidem, kteří na tomto území žili, a kteří byli neustále znásilňováni a vykořisťováni dobyvateli nebo dlouholetými či krátkodobými okupanty těchto prostorů. Navíc k tomu přispívaly konflikty evropských dobyvatelů,  z Evropy západní i východní.

Zájem Ruského impéria, a pozdějšího Sovětského svazu, byl dán strategickou polohou Persie z hlediska moskevského Třetího Říma. Ale také zájmy ekonomickými, zejména pak od začátku věku ropy. Proto se jednalo stále agresivněji o přístup ke Kaspickému moři, který si po rozpadu SSSR kromě Iránu rozdělily bývalé sovětské svazové republiky Kazachstán, Turkmenistán, Ázerbájdžán a Írán. Ale už od konce 19. století, po objevení se ropy v Kaspickém bazénu, se s nadsázkou mluvilo o válce o tyto zdroje, kterou mezi sebou vedly Rothschildové s Rockefellery. 

Byla to jen jedna z metafor, ale pravda je, že tyto původně z Německá pocházející rodiny se na způsobu přivlastňování si bohatství a ovlivňování politické situace v Persii, a v sousedních zemích, podílely buď skrytě nebo otevřeně mírou nepřehlédnutelnou.

K ochraně této exploatace sloužily armády hned několika velmocí, s jejichž jmény se na mapách tohoto kraje setkáváme dodnes. Jejich vzájemné konflikty se odehrávaly vždy na úkor místních politických autorit, které byly degradovány na výkonné složky státní správy, kterým ale byla odpírána práva rozhodovat o armádě, policii a financích. A to i v době, kdy se tyto země mohly považovat za alespoň omezeně suverénní.

Od let druhé světové války, a s ohledem na poválečné velmocenské uspořádání, se tohoto „vlivu“ významně účastnily Sovětský svaz a Velká Británie, později ve spolupráci se Spojenými státy. Ústup Velké Británie z toho geopolitického uspořádání nejlépe demonstruje neúspěch Winstona Churchilla na Teheránské konferenci (1943). Svou hořkost pak nechal  Sir Winston takřka explodovat ve svých válečných vzpomínkách a mimo jiné, také v touze připravovat „nepředstavitelnou válku“ hned v létě 1945. Pokus o rozdělní vlivu v Evropě, který se snažil dohodnout s J. V. Stalinem, nedopadl podle jeho přání, ale alespoň o vliv v Iránu se v jeho imperiálním přemýšlení ucházely, řečeno aktuálním Bidenovským slovníkem, Anglosasové a Rusové. 

Odmyslíme-li si prvoplánové velmocenské sny o ovládnutí Íránu, pro které se zdála být  úvaha o rozdělení sfér vlivu v oblastech bohatých na ropu a plyn racionální, musíme konstatovat, že  opakovaně vyvolávala hoře z porážek v neustále se vracejících konfliktech. Stranami  těchto permanentních sporů, doprovázených vojenskými akcemi na úkor Peršanů, později Íránců, byly za bezohledného a cynického využívání místních poměrů armády přicházející, dnes přilétající,  z bližšího i vzdálenějšího okolí. 

Jedním z řešení takových velkých sporů, bylo modelové urovnání poměrů mezi carem a perským šáchem, které bylo vykonáno darováním drahokamu  „Šáh“,  88,70 karátovém diamantu, dnes uloženým v klenotnici moskevského Kremlu. Zde se taková doba usmíření, stejně jako doba nových nepřátelství může opakovat je dnes opět v moci tradičních velmocí i malomocí.  Tentokrát jde sice také o bohatství, ale také o radioaktivní materiály v rukách nepřemýšlejících. A také těch, kterým jako heslo naší doby slova  „Hoře z rozumu“, už dávno nic neříkají.