Nešťastná děcka nezvedali do výše jen diktátoři, ale i demokraté. Dělal to Donald Reagan a na fotografiích s Tomášem G.Masarykem se krojovaní adolescenti objevovali také dost často. V pražských Střešovicích donedávna žila sousedka, která jako dítě čekávala na prezidenta projíždějícího se na koni okolo Hradního vodojemu a skutečně se jí dostalo zážitku, že jí pan prezident jednou posadil před sebe a kousek se s ní projel. Dnes bohužel, dříve bohudík, to nikdo nevyfotografoval, takže jí zůstala jen vzpomínka. 

Lepší to měl malý John Kennedy, který se proslavil svým batolením se pod prezidentským stolem svého otce Johna Fitzgeralda. Tato fotografie obletěla svět a bylo logické, že na malého Johna byly zaměřeny objektivy v smutném okamžiku rozloučení se na Arlingtonském hřbitově víc než na ostatní členy rodiny. Jeho popularita byla tak veliká, že o mnoho let později mnoho lidí nevěřilo, že je možné, že se toto slavné dítě v politice nemůže stát prezidentem USA, protože se na to nehodí, a protože si ho nikdo nezvolil.

Dítě jako politická rekvizita tedy není nic mimořádného, jen se někdy zdá, že je jejich dětství cynicky zneužíváno politiky a politikou, stejně jako domácí miláčci, kteří v dobách královských honů ještě byli psi, v časech republikánských již jen rodinnými příslušníky.

Kromě těchto zmíněných spíše veselých příhod z politiky známe smutnější, nebo doslova hrůznější. Děti v uniformách usekávali ruce a hlavy při etnických konfliktech v Africe, Pol-potovým vojákům-vrahům bylo také často méně než patnáct a i mezi teroristy sebevrahy lze najít často ty, kteří ještě nenabyly plná občanská a politická práva.

Jednou z největších obžalob války a jí doprovázející ztráty lidství byl film běloruského perestrojkového režiséra Elema Klimova Jdi a dívej se! Klimov byl kdysi osobním přítelem legendy československého filmu šedesátých let Pavla Juráčka, jezdil se svou ženou Larisou Šepitkovovou do Prahy a setkával se zde s filmaři československé nové vlny až někdy do začátku sedmdesátých let 20. stol. 

Klimov si vybral v roce 1986 pro název svého filmu refrén ze zjevení sv.Jana, které je známější pod názvem Apokalypsa a nejen svým názvem připomíná Apocalypsy now! Frincise Coppoly asi tak ze stejné doby. (Jen mimochodem, tento název byl prý po určitou dobu kódem amerických presidentů pro vyhlášení nukleární odvety.) Klimovova apokalypsa vypráví o ponižování a ztrátě lidství, o tom, kdy se ztrácí hranice mezi hrdinstvím a zločinem, kdy oběťmi jsou nejen poražení, ale i vítězové. Ukazuje zánik světa minulého, jsoucího i budoucího.

Protagonisty jsou dva deseti, dvanáctiletí kluci, kteří jako by si ještě hráli a stavěli snad hrad na čarokrásném písčitém pobřeží, až do okamžiku, kdy na ně snad nesmyslně útočí německá stíhačka. Když její opakované nálety šťastně přežijí ukáže se, že jejich hravost je zištná: vyhrabávají a  okrádají nepohřbené mrtvé vojáky bez jakékoli známky soucitu. Jejich hlasy jsou chraplavě, hlasy předčasně dospělých svědků hrůz, které je budou provázet jako pozorovatele zániku světa.

Ještě donedávna bylo v ČR možné sledovat zahraniční vysílání barmské televize, ve které se asi třicet minut, ale několikrát za den opakovalo, jak elegantní uniformy a vulgární vojenské tváře navštěvují školy a dílny, ve kterých se učí a pracují malé děti, a obdarovávají je svými úsměvy a pohlazeními. Dříve se tomu říkalo gumanizm po Dzerdžinskomu a říkalo se tím, že Felix Edmundovič, stejně jako barmští generálové, jsou tak mírumilovní, že nezabili, ačkoli mohli.

Obětovat děti vizuálnímu úspěchu nějakého politika je dnes běžné nejen v diktaturách, ale i v demokraciích a masmédia, zdá se, neumějí odolat této politické pedofílii. Přitom politicky zneužívané děti rychle povyrostou, nabudou aktivního i pasivního volebního práva, ale tím se také často vytrácí jejich schopnost alespoň vizuálně reprezentovat politický režim, který si je vychovával.

Jako hajlující nezletilí nacisté, neonacisté či obdivovatelé Benita Musoliniho stávají se často a  záměrně oběťmi obdobného zneužíváni k prezentaci nějaké skupinové identity, která není na první pohled zřejmá. Je zakrývána stereotypy chování, často převzatými ze vzdálené minulosti, a mají-li se podrobit nějakému znalostnímu testu, dovídáme se, a nikoli jen u nás, ale i v celé Evropě, že jejich vědomosti o  hrdinech i nepřátelích jsou v lepších případech selektivní, v horších více než chatrné.

Stávkující školáci, děti v doprovodu rodičů na demonstracích a manifestacích, škola hrou na OSN nebo zasedání sborů zastupitelů jsou však také výchovou, politickou socializací, učením se jednání a chován ve společnosti občanů. Naučit se rozlišovat alespoň to nejzákladnější, co je to společnost dobrých nebo špatných lidí patří k základům výchovy živých bytostí a psychologové vědí, že tomuto umu se lze naučit v ranném mládí. Papež František, asi jsme zapomněli, líbal nohy Gretě Thunbergové, rodina senátora Drahoše, učila politickému aktivismu svou vnučku. Co se ale naučí dětské oběti války na Ukrajině nebo v Klimovově Bělorusku a kdo přijme odpovědnost za ty rusky nebo ukrajinsky mluvící adolescenti, ke kterým naši válečníci chtějí poslat i jejich vrstevníky odjinud? Nejen ze střední Evropy a Evropy natoizované, ale dnes už i z nejrůznějších koutů světa.

Kdo je ale učitelem, kdo žákem je věčná otázka výchovy a vzdělávání, protože o ní se nerozhoduje jen nastřádanými léty a vědomostmi, ale i schopností pohybovat se v nějakém teritoriu, třeba politiky, a hlavně, zejména v naší době dívat se a vidět.