Zdeněk Zbořil: Válka bezmála třicetiletá

politika

Zdeněk Zbořil tvrdí, že svět se nachází ve stavu válečném od roku 1990, ačkoli se o tomto faktu mluví jen málo, uvádí článek publicista František Roček.

Zdeněk Zbořil: Válka bezmála třicetiletá
Zdeněk Zbořil, politolog
21. srpna 2023 - 04:20

Od té doby se vedlo mnoho válek a probíhalo mnoho konfliktů po celém světě. Včetně bojů v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Ukrajině. Tyto konflikty jsou podobné válce třicetileté, kdy nájezdníci a jejich žoldnéři bojovali o majetek, bohatství, o peníze.

Současné debaty o možnosti vzniku třetí světové války jsou sice někdy více, někdy méně vzrušující, ale aniž to jejich účastníci vědí, zakrývají skutečnost, že svět se nejméně od roku 1990 nachází ve stavu válečném., píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Tento stav je jen vydáván za mír, ale už i v Praze v listopadu 1989, ale určitě v Bukurešti o měsíc později, stály proti sobě skupiny ozbrojených mužů, které neváhaly zabíjet kohokoli. A bylo-li by třeba také prezidenty. O rok později se začalo bojovat o Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Srbsko, Kosovo, trvale se válčilo v Afghánistánu. Také o Kuvajt a Irák se bojovalo hned dvakrát a dnes táhnou nějací špatně identifikovatelní ozbrojenci na americký chalífát, ze kterého mají utíkat občané USA, jak jim doporučuje jejich vláda.

Po „válkách v Zálivu“ přišla na řadu tažení na Tunisko, Libyi, Egypt, konečně Sýrii a Ukrajinu. Nezapomínejme ale také na Náhorní Karabach a Arménii, Čečensko, dnes téměř zapomenutou občanskou válku v Kyrgystánu, nekonečné „teroristické útoky“ v Pákistánu a na hranicích mezi Státem Izrael a Palestinou. A to jmenujeme jen ty události, při kterých se zabíjeli ozbrojení muži v uniformách, kolaterálně postřílelo, popřípadě spálilo, civilní obyvatelstvo. A byl zavražděn nebo pověšen nějaký prezident, do posledních dnů milovaný vůdce. A po určitou dobu se střílelo po všem, co bylo v nějakém pohybu.

Důvod se vždy našel. Jednou to byla nutnost zničit totalitu a její vůdce, ačkoli byli dosud váženými hosty v mnoha evropských domech a zváni na oběd nebo večeři britskou královnou, která pro ně nešetřila vyznamenáními. Vždy bylo „veřejné mínění“ včas informováno o právu národů na sebeurčení, byly nejen nenalezeny, ale i vyfotografovány, zbraně hromadného ničení, chemické granáty, většinou vyráběné v zemích přicházejících dobyvatelů a mírotvorců, a hlavně se bojovalo proti terorismu, za svobodu, demokracii a spravedlnost.

Ruiny a spáleniště, které zůstaly po tomto „boji za mír a nekonečnou spravedlnost“ se až příliš podobají vyvražděné a vypálené Evropě po roce 1648, kterou do té doby, celých třicet let, křižovaly žoldnéřské nezvládnutelné tlupy loupežníků, hlásících se, podle potřeby, k jedné nebo druhé soupeřící náboženské doktríně.

Válka třicetiletá se neodehrávala na frontách jako první a světová válka ve 20.století, ale byly to nájezdu raubířů, kteří se ani netajili tím, že jim nejde o víru, ale jen o peníze a bohatství. Země Koruny české jsou příkladem a poslední rajd švédské armády na Prahu v předvečer uzavření Vestfálského míru je jako modelovaný podle leporela válek konce 20. a začátku 21. století. Zvětšil se jen objem bohatství, o které šlo a jde a k drahým kovům přibyly „strategické suroviny a ochrana našich zdrojů“.

Také dnešní žoldáci jsou najímáni kdekým, hlavně těmi, kteří mohou dobře platit za jejich krvavé řemeslo. Také jim nejde o svobodu a spravedlnost, jako nešlo o víru jejich předchůdcům v 17.století. Ale podařilo se jim, stejně jako tehdy, vytvořit kulturu strachu, která produkuje buď bytosti nemoudré, ovládané emocemi bez rozumu, nebo rozumem bez citu.

Ale nezapomínejme také, že Oldřich Bureš našel v článku Edwarda N.Luttwaka Dejme šanci válce (Give War a Chance), už z roku 1999, tedy roku bombardování Jugoslávie a v předvečer 11.září, názor, že „…často opomíjenou pravdou je, že i když je válka jedno velké zlo, má jednu velkou přednost: dokáže vyřešit politické konflikty a vést k míru“. Nejen, že hranice mezi válečným a mírovým stavem je díky rychlosti šíření, zpracovávání a distribuce informací stále obtížněji poznatelná, ale také se tato skutečnost dává najevo demonstrativními prohlášeními, kterými politická reprezentace této nejasnosti spontánně a opakovaně zneužívá k sebepotvrzování své existence.



Jedním z mnoha pokusů, jak porozumět válce, válečnému stavu, jeho důvodům a příčinám a jak reflektovat právními prostředky její důsledky, byl Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku (1945-1946), který vznikl z vůle vítězných mocností s cílem potrestat osoby odpovědné za zahájení druhé světové války a všech důsledků, které z tohoto historického faktu vyplývaly. Bez ohledu na rozsáhlé projednávání skutků označených za zločinné a bez ohledu na spravedlnost vynesených rozsudků, je možné nalézt v textu obžaloby jednu dodnes aktuální úvahu, která je podstatou vznesení žaloby – totiž to, co bylo označeno žalobou jako „vytvoření společného plánu nebo spiknutí“.

Podle citace z úvodních ustanovení vzpomenutého tribunálu vytvořili spiklenci …společný plán nebo spiknutí, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že obvinění plánovali, připravovali a vedli útočné války, které také byly válkami porušujícími mezinárodní smlouvy, dohody a závazky a - porušovali další pravidla vedení válek a jiné válečné zvyklosti.

Dnes ovšem není vítězných mocností, které by měly šanci dosáhnout nějaké shody o vzájemném odsouzení nebo jen posouzení svých válečných skutků. Ale mohlo by nás zajímat, že se pojem spiknutí stal, kromě svého pra-historického porozumění, také součástí mezinárodního práva a mezinárodní politiky.

Dodejme, že zločinem, který je předpokladem úspěchu spiknutí, je vystavení veřejnosti do pozice nezúčastněného pozorovatele. Lze proto také konstatovat, že s velkou pravděpodobností různé nevolené elity, např. ekonomické, vojenské, zpravodajské, či jak Brzezinski říká „podnikající ve sféře obrany a bezpečnosti“, využívají a zneužívají situace a rozšiřují svůj mocenský zájem za hranice své legitimity.

Teorie konspirace jsou sice dnes považovány za něco v politologii nepatřičného, podobně jako pouštění žilou v lékařství nebo nějaké jiné dnes snadno rozpoznatelné šarlatánství. Přesto ale trestní zákonodárství v téměř všech evropských zemí obsahuje paragrafy, které se týkají komplotu, zločinného spolčení nebo spiknutí. Podle tradice té které země se pak pamatuje s tresty na zločinné skutky v politice a vojenství, ale i ve státní správě a komerční činnosti. Problémy pak  vznikají, když je takový společný plán označen spiklenci jako revoluce, reforma nebo transformace. A proto nezapomínejme, že lidské dějiny znají kromě mnoha tyranií i tyranii idejí a hodnot. Jen je někdy obtížné poznat, že tuto tyranii právě prožíváme nebo dokonce tvoříme.

Epilog

Dnes je mj. také zajímavé, že se často nevzpomíná, a když ano, tak opatrně  kriticky, později populárního textu Karla Jasperse Otázka viny (1946). Autor jej napsal jako původně osobní reflexi německého nacismu a druhé světové války. Jeho teze byly známé už ve dnech velkého Norimberského procesu a posloužily i při některých vedlejších soudech s německými válečnými zločinci. Dnes snad stojí za to si alespoň připomenout jeho (Jaspersovu) typologii viny jako trestně právní (kriminální), politické, morální a metafysické.
 
Ukazovala vztyčeným ukazováčkem nejen na „katy a jejich ochotné pomocníky“ (podle Daniela Jonah Goldhagena) z řad armády, úředníků státní správy, žalobců a soudců a varovala před tím, abychom na jejich vinu zapomínali. Snad jen abychom uměli rozlišit, který její typ je věčně zelený, a  který se týká i nás v době kterou právě prožíváme.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)



43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX





Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 16%
transparent.gif transparent.gif
Ne 69%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 15%
transparent.gif transparent.gif