V českém ústavním systému existuje jasně definovaná role zpravodajských služeb. Mají chránit ústavní zřízení, bezpečnost státu, demokratické instituce a jejich fungování před vnějšími i vnitřními hrozbami. Nejde pouze o špionáž, terorismus nebo cizí mocnosti, ale také o systémová rizika, která vznikají uvnitř samotného státu, pokud se začne rozpadat hranice mezi veřejnou mocí a soukromým vlivem. Právě zde dnes vzniká prostor, který zůstává bez viditelné reakce, bez veřejného rámce a bez jasného signálu, že je tato oblast pod systematickým dohledem.
Z veřejně známých faktů vyplývá, že v okolí vrcholných státních institucí působí neformální aktéři s reálným vlivem, přístupem k rozhodovacím procesům a zároveň s vazbami na soukromý sektor, lobbing a globální zájmové struktury. Tento model není ilegální, ale je systémově rizikový. Vytváří prostředí, kde se rozhodování nepřesouvá skrze instituce, ale skrze vztahy. Právě tato zóna je v demokratickém státě jednou z klíčových oblastí bezpečnostního zájmu, protože zde vzniká prostor pro střety zájmů, neregulovaný vliv, přenos soukromých zájmů do veřejné moci a eroze institucionální odpovědnosti.
Otázka tedy nezní, zda zpravodajské služby sledují zahraniční aktivity, kybernetické hrozby nebo bezpečnostní rizika v klasickém smyslu. Otázka zní, zda systematicky sledují i vnitřní struktury moci, které se formují mimo formální rámec státu, ale přesto mají reálný dopad na rozhodování vrcholných orgánů. Pokud totiž stát není schopen monitorovat a vyhodnocovat rizika vyplývající z neformálních vlivových sítí, rezignuje tím na jednu ze svých základních bezpečnostních funkcí.
Zpravodajské služby nejsou jen technickým nástrojem, ale součástí ochrany demokratického řádu. Mají poskytovat ústavním činitelům informace o systémových rizicích, o střetech zájmů, o strukturách vlivu, které mohou narušovat autonomii rozhodování státu. Pokud se však v praxi veřejně neobjevuje žádná debata, žádné varování ani žádný institucionální signál, vzniká dojem, že tato oblast zůstává mimo jejich prioritní zájem. To je problém nikoli personální, ale koncepční.
V moderních státech není hlavní hrozbou otevřený převrat ani klasická infiltrace cizí mocí. Hlavní hrozbou je postupná privatizace vlivu, kdy se rozhodovací procesy přesouvají z institucí do neformálních sítí propojených byznysem, politikou, médii a bezpečnostními strukturami. Tento proces je tichý, právně obtížně uchopitelný a společensky normalizovatelný. Právě proto vyžaduje sofistikovaný dohled, analytickou kapacitu a institucionální odvahu ho pojmenovávat.
Pokud zpravodajské služby tuto oblast nesledují, vzniká slepá zóna bezpečnosti státu. Pokud ji sledují, ale není schopna se promítnout do institucionální debaty, vzniká deficit důvěry. V obou případech je výsledkem oslabení demokratické kontroly moci. Veřejnost pak vidí propojení soukromých vazeb, neformálního vlivu a státních rozhodnutí, ale nevidí žádnou reakci systému, který má tyto hranice chránit.
Stát, který nehlídá hranici mezi veřejnou mocí a šedými strukturami, se postupně přestává řídit pravidly a začíná se řídit vztahy. Bezpečnostní hrozba pak nevzniká zvenčí, ale zevnitř systému. Ne jako krize, ale jako dlouhodobý proces rozkladu institucionálního řízení. Zpravodajské služby v takovém prostředí nejsou jen obranným nástrojem, ale poslední pojistkou proti tomu, aby se stát změnil v prostor, kde rozhodují přístupy místo odpovědnosti.
Ticho v této oblasti není neutrální stav. Je to signál. Signál, že rozhraní mezi formální státní mocí a neformálními strukturami zůstává bez jasné ochrany. A právě toto rozhraní je dnes jedním z nejcitlivějších bodů bezpečnosti demokratického státu. Pokud zde neexistuje viditelný dohled, jasná pravidla a institucionální kontrola, pak se šedá zóna nestává výjimkou, ale normou. A to je stav, který z dlouhodobého hlediska neohrožuje jednu vládu, jednoho prezidenta ani jednu politickou garnituru, ale samotné základy fungování státu.
Do tohoto rámce zapadá i konkrétní kauza kolem role prezidentova poradce a „přítele po boku“ Petra Koláře, která by z hlediska bezpečnostního státu měla být přirozeným předmětem zájmu zpravodajských služeb. Ne proto, že by šlo o trestní věc, ale proto, že zde existuje učebnicový příklad systémového rizika: neformální aktér bez mandátu, bez institucionální pozice a bez odpovědnosti má dlouhodobý přístup k hlavě státu, současně působí v prostředí globálního lobbingu a zároveň je strukturálně propojen se zbrojařským průmyslem prostřednictvím své role v holdingu Colt CZ Group, kde se podílí na poradních a etických strukturách a má vazby na strategické rozhodování firmy.
Tento souběh sám o sobě vytváří bezpečnostní problém, protože ruší hranici mezi veřejnou mocí, bezpečnostní politikou státu a soukromými ekonomickými zájmy v jednom z nejcitlivějších sektorů vůbec. Nejde o hodnocení Kolářových postojů ani o kriminalizaci jeho role, ale o strukturální fakt, že jeden aktér kumuluje přístup k rozhodovacím procesům státu, mezinárodní lobbistické vazby a přímé propojení na zbrojní průmysl bez jakéhokoli institucionálního rámce kontroly.
Pokud právě tento typ situace neleží v analytickém zájmu zpravodajských služeb, pak se jejich pojetí bezpečnosti redukuje na vnější hrozby a technická rizika, zatímco nejcitlivější rozhraní mezi státní mocí, bezpečnostní politikou a korporátním kapitálem zůstává bez systematického dohledu. A právě v této kauze se nejzřetelněji ukazuje, že problémem není konkrétní osoba, ale model, v němž se reálný vliv přesouvá mimo instituce, mimo pravidla a mimo odpovědnost, aniž by na to bezpečnostní systém státu dokázal srozumitelně a viditelně reagovat.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: reflexcz)
