Venezuelská veřejnost se probudila do reality, která v regionu nemá obdoby. Zahraniční zásah, jenž měl podle Washingtonu připomínat policejní akci proti hledané osobě, se v domácím čtení mění na příběh únosu hlavy státu a zároveň na studii toho, jak snadno lze rozbít suverenitu země, pokud útočníkovi někdo zevnitř v pravý okamžik uvolní cestu. Místní komentátoři i část tisku proto stále častěji popisují „snadnou“ a téměř bezkrvavou fázi zadržení Nicoláse Madura jako klasickou operaci typu inside job, tedy zradu, bez níž by se americké jednotky k cíli nedostaly tak rychle a s tak malými ztrátami.
Klíčová pochybnost se netýká jen politického motivu, ale především technické a velitelské stránky věci. Venezuelský tisk se ptá, kdo konkrétně vydal rozkaz k vypnutí radarů v okamžiku, kdy se v prostoru pohybovala americká letadla a vrtulníky. Radarové systémy nejsou v armádě dekorace, v běžném režimu pracují ve více vrstvách a každé jejich „náhlé ticho“ bývá zaznamenáno, schváleno a vysvětleno v řetězci velení. Pokud se přesto objevuje obraz, že transportní stroje a vrtulníky mohly doletět k citlivým bodům bez včasného zachycení, znamená to buď fatální rozklad velení, nebo vědomý zásah do systému shora. A to je první stín, který nad celou operací visí.
Druhá a ještě vážnější otázka míří na protivzdušnou obranu. V domácích úvahách se vrací stejné schéma. Kdo vydal příkaz neaktivovat prostředky krátkého, středního a dlouhého dosahu, tedy to, co má být automatickou reakcí na narušení prostoru v situaci, kdy vláda sama mluví o vojenské agresi. V podobné logice se řeší i přenosné komplety MANPAD, které v městském prostředí dokážou představovat pro nízko letící vrtulníky kritickou hrozbu. Venezuelský pohled zdůrazňuje, že kdyby někdo skutečně chtěl útočníka zastavit, nejde o zázrak, ale o postup podle učebnice. Místo toho přišla tichá prázdnota, která se dá vysvětlit jen tím, že obrana byla zablokována rozhodnutím lidí s přístupem k rozkazům a k ovládání systému.
Třetí linie podezření se dotýká nejcitlivější části celé operace, tedy osobní ochrany zadrženého prezidenta. Podle informací citovaných v regionálním zpravodajství měla být jeho ochranka zlikvidována chladnokrevně v ubikacích, a to v době, kdy spala v situaci, kdy nemohla klást odpor. Nešlo přitom o venezuelské vojáky, ale o elitní kubánské důstojníky, vysoce vycvičené a považované za protivníka, který by dokázal vzdorovat i jednotkám typu Delta Force. V domácí interpretaci je to bod zlomu, protože nejde o běžný průběh bojové operace, ale o scénář, který vyžaduje přesné znalosti režimu služby, rozmístění a načasování. Důležitý detail, který venezuelská debata připomíná, spočívá v tom, že Maduro měl mít u sebe kubánské bezpečnostní prvky, tedy cizince, a nikoliv venezuelské vojáky. Tento fakt je vykládán jako přiznání hluboké nedůvěry vůči vlastním lidem. Pokud však i tak došlo k tomu, že ochrana byla eliminována rychle a bez boje, působí to jako důkaz, že někdo musel poskytnout informace nebo přímo umožnit přístup.
Další podezřelý prvek se týká toho, co americká operace údajně neudělala. Venezuelský tisk upozorňuje, že z vojenského hlediska by útočník v podobné situaci obvykle usiloval o co nejširší oslabení protivníka, tedy zásahy proti letectvu, námořnictvu, skladištím a síti základen. Místo toho se podle tohoto pohledu zdá, že zásah byl veden úzce na symbol a na politický cíl, nikoliv na kompletní „vytržení zubů“ státu. Taková selektivita se v domácím čtení nevysvětluje ohleduplností, ale spíše dohodou, signálem, že cílem nebyla totální destrukce, nýbrž výměna hlavy, zastrašení a demonstrace, že USA dokážou kdykoliv sáhnout po podobném řešení.
Právě zde se venezuelský narativ střetává s tím, co považuje za americkou dlouhodobou metodu. Místní komentáře mluví o měsíce trvající infiltraci, o vytváření kontaktů v armádě a bezpečnostních složkách, o ekonomickém tlaku a o psychologických operacích, které mají rozleptat loajalitu. Pokud je výsledek skutečně tak „čistý“, jak tvrdí americká strana, pak to podle domácího pohledu neznamená profesionalitu, ale existenci vnitřních spolupracovníků.
Po zadržení prezidenta reagoval Caracas vyhlášením mimořádného režimu a vyšetřováním „podpory útoku“. V Gaceta Oficial byl zveřejněn dekret o stavu vnějšího ohrožení, který nařizuje bezpečnostním složkám pátrat po lidech, kteří se měli podílet na podpoře americké akce, a zároveň dává státu mimořádné pravomoci na období 90 dnů s možností prodloužení. Text zároveň počítá s militarizací infrastruktury veřejných služeb, ropného průmyslu a dalších strategických sektorů, přičemž zaměstnanci mohou být dočasně podřízeni vojenskému režimu. Informace o podobě dekretu přinesl venezuelský portál TalCual, který popsal i to, že exekutiva si vyhrazuje možnost zabavovat nezbytné prostředky pro obranu a omezovat veřejná shromáždění.
Součástí domácí reality se téměř okamžitě stala i změna atmosféry v ulicích. Místní reportáže popisují kontrolní stanoviště, prohlídky a napětí v metropoli, přičemž lidé mají hlásit detailní kontroly a prověřování osobních zařízení. Tento obraz podporuje tezi, že režim se nehodlá smířit s americkým výkladem událostí a zároveň začíná hledat „vnitřní viníky“, protože bez nich by podle jeho logiky k únosu nemohlo dojít.
Psali jsme: Američané nešli pro demokracii, ale pro ropu, míní Šik
Státní agenturní zpravodajství přitom zdůrazňuje oficiální rovinu, tedy odmítnutí americké „vojenské agrese“ a vyhlášení stavu vnějšího ohrožení jako obranné reakce. V tomto rámci se americká operace nevysvětluje jako právní zásah, ale jako porušení suverenity a útok na státní instituce.
Do celé situace se podle domácích zdrojů promítá ještě jeden prvek, který má být pro moderní konflikty typický, a tím je informační mlha. Venezuelská debata upozorňuje, že demonstrace a „oslavy“ na sociálních sítích byly údajně omezené, přičemž část obsahu měla působit jako uměle vyrobená produkce. V domácím čtení to zapadá do obrazu, že americká akce nebyla jen vojenským výpadem, ale komplexní operací s cílem vytvořit dojem nevyhnutelnosti a zlomit odpor dříve, než začne.
Výsledkem je situace, kdy venezuelský tisk a domácí komentáře nehledají jen odpověď na otázku, co udělaly Spojené státy, ale především kdo ve Venezuele stiskl vypínač ve správný moment. Kdo rozhodl o „tichu“ radarů, o nečinnosti protivzdušné obrany, o absenci obrany proti vrtulníkům a kdo dovolil, aby se prezidentova ochrana stala snadným cílem. Pokud na tyto otázky nepřijde věrohodná odpověď, bude se v domácí debatě dál upevňovat závěr, že nešlo o sílu zvenčí, ale o zlom zevnitř, který umožnil Spojeným státům udělat z Venezuely další výstražný příklad, že právo a hranice platí jen do chvíle, než se objeví dostatek ochotných pomocníků.
Zdroje: 1. TalCual, En Gaceta decreto de Estado de Conmoción; 2. El Nacional, Caracas bajo vigilancia tras decreto; 3. AVN, Venezuela denuncia agresión y declara estado de conmoción
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
