V dlouhodobých vztazích se páry často trápí ztrátou „jiskry“ a honí ideál někde mezi filmem a pornem. Americký terapeut Ian Kerner navrhuje změnit „sexuální očekávání“. Místo neustálé honby za perfektní souloží přijmout koncept „dost dobrý sex nebo uspokojivý sex“. Tedy vědomě realistický přístup, který snižuje tlak na výkon a zvyšuje šanci, že sex bude příjemný a smysluplný. Původní text shrnující tyto principy vyšel pod jeho jménem a cituje další odborníky (Justin Lehmiller, Rebecca Sokoll, Rachel Needle). Podstatou není rezignace, ale návrat do reality: sex je kolísavý, má mnoho podob a jeho kvalita nestojí na dokonalém scénáři. („Uspokojivý sex sex je sex, který je příjemný a uspokojující bez očekávání, že bude pokaždé perfektní,“ říká Lehmiller.)

Kořeny myšlenky „dost dobrého sexu“ sahají do odborné literatury: sexoterapeuti Michael Metz a Barry McCarthy popsali model GES jako protiváhu perfekcionismu a rigidním mýtům o „zaručeně skvělém“ výkonu. V jejich přístupu je klíčem sdílené potěšení, flexibilita a laskavost k sobě i partnerovi. Kvalita se rodí z reálných očekávání, nikoli ze stoprocentní „výkonnosti“. Na tento rámec navázaly kazuistiky i knižní práce autorů.


Zdravě realistický přístup dává do středu pozornosti komunikaci. Meta-analýzy desítek studií ukazují, že kvalita sexuální komunikace souvisí jak se sexuální, tak partnerskou spokojeností, výrazně silněji než pouhá četnost „sex talku“. Prakticky to znamená mluvit před, během i po: co je příjemné, co ne, co zkusit příště. Zároveň je dobré vědět, že velká část komunikace je neverbální a že jemné signály často fungují lépe než „hlášky“ uprostřed aktu.

Nejčastější otázka zní: jak často „to“ mít? Zde je nutná střízlivost. Slavná série studií Amy Muise ukázala, že pro páry se spokojenost a pohoda zvyšují zhruba do hranice jednou týdně; nad ní už přínos neroste. Navíc experiment Loewensteina a kolegů, který párům náhodně „naordinoval“ častější sex, zjistil, že nucené navyšování frekvence může snižovat chtění a prožívané potěšení. Závěr? Rozumné plánování pomáhá, ale umělé „honění čísel“ se často mine účinkem.

Důležitý proti-mýtus: touha nemusí předcházet aktu. Zejména v dlouhodobých vztazích se libido často rozbíhá „responsivně“, tedy až v bezpečném, laskavém kontextu doteku a blízkosti. Tento poznatek formulovala Rosemary Basson v jiném modelu sexuální odpovědi, který pomohl odlišit normální variabilitu od poruchy a zbavit se falešných diagnóz jen proto, že někdo necítí „spontánní“ nadrženost z čistého nebe. Klinicky jde o velmi praktickou zprávu: místo sebemrskačství vytvořte podmínky, v nichž se touha může rozjet.

Mozek je největší erotický orgán, a práce s pozorností i dotekem se točí právě kolem něj. Klasická technika „technika zaměření na smyslové vjemy (angl. sensate focus)“ z dílny Masters & Johnson učí páry odložit výkon a cíle, navracet pozornost k prožitku, tlumit úzkost z výkonu a znovuobjevovat tělesnou mapu partnera. Novější přehledy i klinické studie popisují přínos u různých sexuálních potíží, i když kvalita důkazů je smíšená a vyžaduje kritické čtení.


Kerner i citovaní terapeuti doporučují sex klidně plánovat. Plán ale není "bič".  Má být dohodou, která uvolní místo anticipaci, péči o prostředí a náladu. Tady se věda potkává se selským rozumem: rituály, drobná něha a kontrola stresorů jsou palivo touhy. Důležitá je však dobrovolnost a elasticita dohody; jak ukazuje experiment s „přikázaným“ navyšováním frekvence, mechanické úkolování partnerů může radost zabít.

Kriticky je třeba doplnit hranice: „dost dobrý“ není výmluva ke smíření s bolestivým pohlavím, trvalou erektilní dysfunkcí, zneužíváním či absencí souhlasu. Přetrvávající bolest, krvácení, poruchy erekce, výrazný pokles libida, trauma nebo závislostní vzorce (včetně kompulzivního sledování porna) jsou důvodem k odborné péči, a to jak lékařské, tak i psychoterapeutické. Zde patří diagnostika a cílená léčba, nikoli „je to asi dost dobré“. A pokud pornografie křiví očekávání či narušuje soužití, je na místě otevřený rozhovor i práce s „pornografickou gramotností“, protože čím realističtěji působí, tím víc ovlivňuje skripty a očekávání.

Co si z toho odnést domů? Zaprvé, vraťte sex do kontextu vztahu a souhlasu, ne do tabulek výkonu. Zadruhé, mluvte spolu laskavě a konkrétně (o touze, hranicích, fantaziích i o tom, co příště zopakovat). Zatřetí, plánujte s citem, ne na povel. Začtvrté, pečujte o „erotickou pozornost“: představivost, dotek, prostředí a čas. A nakonec, mějte realistická očekávání: ani nejlepší páry nemají pokaždé „film“, ale těží z kvalitní komunikace, sdílených rituálů a ochoty se přizpůsobovat. Právě tato směs dělá z „dost dobrého“, v součtu let, to nejlepší, co pro vztah i vlastní pohodu můžete udělat.