Sépie patří mezi hlavonožce a jejich poznávacím znakem je vnitřní porézní schránka zvaná sépiová kost, osm ramen a dva vystřelovací chapadlové „harpuny“. Nejznámější evropský druh, sépie obecná (Sepia officinalis), obývá Středozemní i Severní moře a Atlantský oceán. Dorůstá několika desítek centimetrů a patří k běžným i hospodářsky významným druhům. Podle hodnocení IUCN je zatím vedena jako málo dotčená.

Oči sépie jsou ukázkou konvergentní evoluce. Mají charakteristickou „W-pupilu“, zaostřují přeostavením celé čočky a i když nevidí barvy jako člověk, dokonale rozlišují kontrasty a vnímají polarizované světlo. Díky dvěma „foveám“ pro dopředné i zpětné vidění dokážou přesně zacílit kořist, jejíž lesklý povrch prozradí právě polarizační citlivost.

Jejich maskování patří k nejdokonalejším v živočišné říši. Během zlomku vteřiny dokážou ovládat pigmentové chromatofory, pod nimiž se lesknou kovové iridofory a hlubší leukoformy, takže mění barvu, kontrast i vzor těla. Umí dokonce měnit i texturu pokožky, např. svalové hrbolky jim umožňují napodobit reliéf kamení, písku nebo řas. Mezi nejznámější efekty patří zastrašující deimatické zobrazení nebo dynamický „passing cloud“, kdy tmavý pás postupuje po těle jako stín mraků a je zaznamenán při lovu, plavání i námluvách.


Inteligence sépií zaujímá mezi bezobratlými výjimečné místo. Experimenty prokázaly, že si dokážou zapamatovat, co, kde a kdy se stalo, tedy vykazují takzvanou „epizodickou-podobnou“ paměť, která u savců s věkem obvykle slábne. Je pozoruhodné, že sépie tuto schopnost rozvíjejí bez hippocampu – jejich „paměťové centrum“ zřejmě představuje specifický vertikální lalok. Koleoidní hlavonožci také rozsáhle upravují své mRNA (tzv. A-to-I RNA editing), čímž flexibilně mění složení proteinů v nervové soustavě, což může stát za jejich mimořádnou plasticitou a chováním.

Životní cyklus sépií je krátký. Většina druhů žije jeden až dva roky, dospívá během jediné sezóny a po rozmnožování hyne. Námluvy doprovází dramatické vizuální eskalace, kdy samci rychle přepínají mezi kontrastními vzory „intense zebra“ a klidnějšími laterálními projevy, podle toho, zda soupeří, nebo se snaží zaujmout samici. V terénu byly popsány i složité role, kdy samec střídá taktiku „kavalíra“ a „vetřelce“ v jediném střetu.

Citlivá fyziologie sépií však reaguje i na měnící se chemii oceánu. Okyselování moří a snižující se dostupnost potravy ovlivňují mikroskopickou architekturu sépiové kosti, která reguluje vztlak. Experimenty s vodou obohacenou o oxid uhličitý prokázaly deformace schránky i změny chování u mláďat, včetně zhoršené orientace a potíží s udržením vztlaku, což může zásadně ovlivnit přežití raných stádií.


Vztah lidí k sépiím má i kulturní rozměr. Hnědý pigment z jejich inkoustu dal jméno barvě „sépie“ a od antiky sloužil jako psací i malířský prostředek. Sépiová kost se po staletí používá jako zdroj vápníku pro ptáky nebo jako formovací hmota pro zlatníky. Dnes se sépie uplatňují i ve vědě. Jejich nervy řízená kůže inspirovala vývoj umělých materiálů, optických senzorů i robotů s proměnlivým povrchem.

Příběh sépie tak spojuje fascinující evoluci inteligence s ekonomickou i kulturní hodnotou. Zůstává na člověku, zda dokáže udržet rybolov pod kontrolou a zmírnit dopady klimatické změny na jejich křehké vápnité schránky i pobřežní líhniště. Pokud ano, můžeme v sépiích vidět nejen trvale udržitelný zdroj potravy, ale i okno do vývoje vnímání a paměti, které se doslova rozsvěcí v jejich proměnlivých „mracích světla“.

Použité zdroje: Proceedings B (2021, epizodická paměť); Briefings in Functional Genomics (2023, RNA editing); Marine Pollution Bulletin (2023, acidifikace a vztlak); OA experimenty (2020); FAO SoMFi (2023); MarLIN, preprint (2025, komunikace a „arm-wave“); kulturní zdroje MFA Cameo