Ještě donedávna by se myšlenka, že americká armáda, symbol discipliny, loajality a síly, může zažít vnitřní vzpouru, zdála absurdní. Jenže červnový článek Malcoma Kyeyuneho publikovaný na britském serveru UnHerd tuto otázku staví přímo a bez obalu: Může americká armáda skutečně odmítnout poslušnost? Jeho odpověď není hysterická, ale o to varovnější. Historické precedenty existují a současná situace rozhodně není stabilní. Vojáci nejsou stroje a každá armáda má svůj bod zlomu.
Znepokojivá data přicházejí především z Národní gardy, klíčové složky obranného systému USA, která se v posledních letech stala neformálním „zásobníkem“ personálu pro zahraniční operace. Jenže právě tam se začínají ozývat hlasy odporu. Jak Kyeyune upozorňuje, většina gardistů jsou běžní civilisté, kteří slouží na částečný úvazek a mají rodiny, práci a životy, které zdaleka nejsou kompatibilní s nekonečným cyklem nasazení.
„Reservisté jsou čím dál unavenější z toho, že jsou zneužíváni jako levná pracovní síla pro nekonečné mise v zahraničí,“ píše server UnHerd.
A pokud k tomu připočteme zpožděné platby, výpadky v administrativě a stále vyšší nároky ze strany velení, je jasné, proč se důvěra vojáků v systém hroutí.
Kyeyune připomíná, že historie americké armády není bez poskvrny. Již v letech 1945–1946, těsně po druhé světové válce, došlo k otevřeným protestům vojáků v zámoří, kteří odmítli dále sloužit v okupačních silách. Vojáci se bouřili na Havaji, v Guamu i na Filipínách a úřady nakonec ustoupily. Podobně během války ve Vietnamu se rozšířilo tzv. fragging, tedy úmyslné útoky na důstojníky vlastními vojáky, sabotáže a masivní dezerce. Vznikala i alternativní média, skrze která vojáci vyjadřovali svůj nesouhlas s politikou Washingtonu. Tyto historické paralely nejsou náhodné a podle autora mají profesionální armády kapacitu na odpor, pokud dojde k rozporu mezi rozkazy a osobním svědomím.
Současná situace navíc přináší nové riziko, kterým je hluboké rozdělení americké společnosti přelévající se i do struktur armády. Politizace velení, například při snahách využít Národní gardu proti domácím protestům, vyvolala vnitřní napětí a odmítnutí poslušnosti některých jednotek. Nedávné legislativní návrhy iniciativy Defend the Guard, které usilují o omezení možnosti prezidenta vysílat gardisty do války bez souhlasu Kongresu, ukazují, že nespokojenost se přelila i na úroveň zákonodárců.
Velmi citlivým tématem se stala i otázka americko-izraelských vztahů a tlak na jednotky, které mohou být vtaženy do potenciálního konfliktu s Íránem. Jeden z kolonelů byl nedávno odvolán poté, co se veřejně postavil proti zapojení USA do konfliktu a kritizoval „judeosupremacistický“ směr izraelské politiky. Tento incident vyvolal lavinu reakcí nejen v médiích, ale především v řadách armády samotné. Zpochybňování smyslu vojenské angažovanosti bez vnitrostátního konsenzu přestává být okrajovým postojem.
K tomu se přidává rostoucí personální krize. Armádě chybějí rekruti, zájem o službu klesá a finanční pobídky přestávají fungovat. Přibývá případů psychických problémů, včetně sebevražd, a mnozí vojáci i jejich rodiny dávají najevo, že již nevěří, že by jejich oběť byla skutečně uznávána či kompenzována. Veřejná důvěra v armádu, dříve považovanou za poslední pilíř autority, se začíná drolit.
Psali jsme:
Kyeyune závěrem píše, že riziko vzpoury není bezprostřední, ale nelze jej ignorovat. V případě nové války, například proti Íránu, by mohlo dojít k situaci, kdy se část armády postaví proti rozkazům. Ne z důvodu ideologického puče, ale prostě proto, že „už toho mají dost“. A právě to je největší nebezpečí... ztráta poslušnosti nikoliv z revolučního nadšení, ale z vyčerpání, deziluze a absence víry, že jejich služba má smysl.
Pokud Washington nebude brát tyto signály vážně, může se velmi brzy dočkat největšího otřesu důvěry ve vlastní ozbrojené síly od dob Vietnamu. Ne kvůli nepříteli zvenčí, ale kvůli neochotě armády bojovat za politiky, kterým už nevěří.
(Chmelík, UhHerd.com, foto: zai)
