Americký Federální rezervní systém prochází nezvykle tvrdým auditem veřejnosti. Ne proto, že by ho prověřoval Kongres či vládní účetní rada, ale proto, že bývalý insider William Bergman (čtrnáct let ekonom chicagské pobočky Fedu) zveřejnil detailní analýzu, která krok za krokem ukazuje, jak Fed v posledních letech generuje bezprecedentní ztráty a zároveň je „zametá“ do zvláštní účetní položky tak, aby se vyhnul vykázání záporného vlastního kapitálu. Podle Bergmana běží roční ztrátové tempo přes 100 miliard dolarů, hlavně kvůli tomu, že Fed platí vysoké úroky bankám za rezervy uložené u centrální banky, zatímco výnosy z dlouhodobých cenných papírů zůstaly nízké. Tento spor nevznikl okrajově, ale vycházel jako práce pro Institute for New Economic Thinking a na hlavní proud jej přenesl rozbor Yvese Smithe zveřejněmém na serveru NakedCapitalism.com.
Jádrem sporu není samotný fakt, že centrální banka může krátkodobě hospodařit se ztrátou. Problém je, jak Fed tyto ztráty vykazuje. Od roku 2010 používá konstrukci zvanou „odložené aktivum“ (deferred asset). Místo aby ztráty snížily vykázaný kapitál, Fed je zaúčtuje jako budoucí nárok na zisky, které jednou, až se zase dostaví, vyrovnají minulé propady. Z hlediska dvojitého účetnictví je to neobvyklé: běžně ztráta snižuje vlastní kapitál, nikoli navyšuje aktiva. Bergman tuto praxi označuje za sebenadefinované standardy, které obcházejí všechny tři relevantní rámce GAAP: FASB (soukromý sektor), GASB (státy a obce) i FASAB (federální vláda). Fed se jimi neřídí; stanoví si vlastní pravidla a mění je podle potřeby.
Klíčový ekonomický motor současných ztrát je prozaický a politicky výbušný: úroky z rezerv (IOER/IORB). V říjnu 2008, uprostřed finanční krize, začal Fed bankám platit úrok z rezerv, původně kvůli stabilizaci peněžního trhu a řízení sazeb v novém prostředí přebytkových rezerv. V době nulových sazeb šlo o náklad v řádu jednotek miliard. Ale jak sazby po roce 2022 vystřelily a rezervy se po QE usadily vysoko nad 3 biliony dolarů, roční úrokové náklady Fedu explodovaly a stáhly hospodaření do hluboké červené. Při zhruba 4,5% sazbě a takto objemných rezervách „to naskakuje rychle“, píše Bergman a dodává, že k tomu přistupují ještě mnohem větší, byť nerealizované, ztráty z držby dlouhodobých dluhopisů nakoupených za nízkých výnosů během QE.
Právě kvantitativní uvolňování zanechalo v rozvaze Fedu systémové riziko. Aby se snížily dlouhé hypoteční sazby a oživilo bydlení, Fed masivně nakupoval státní dluhopisy a agenturní MBS za vysoké ceny. Jakmile se ekonomika nadechla a výnosy vzrostly, tržní hodnota těchto aktiv spadla. Fed je účtuje „v pořizovací ceně“ a s odkazem na držbu do splatnosti je nemarktuje na trh. Ztráta však ekonomicky existuje, jen není promítnutá v čisté pozici. Toto nejsou kosmetické nuance; jde o to, že účetní obraz neodráží ekonomickou realitu a stírá vazbu mezi hospodařením Fedu a příjmy federálního rozpočtu (remitencemi), tedy i břemenem pro daňové poplatníky.
Bergman navíc ukazuje, že kultura „přikrášleného“ vykazování sahá hlouběji – k platebnímu systému Fedwire. Ten denně převádí biliony dolarů mezi bankami a Fed přitom garantuje vypořádání ve prospěch příjemce i tehdy, když odesílatel zrovna nemá krytí, čímž vznikají tzv. daylight overdrafts, tedy intradenní úvěry od Fedu. Už zákon Monetary Control Act z roku 1980 přikázal, aby Fed své platební služby cenotvorbou dlouhodobě plně nákladově kryl, včetně imputované návratnosti kapitálu i ceny úvěrového rizika. Realita? Podle Bergmana Fed po desetiletí opomíjel významné složky nákladů, třeba ušlý úrok za intradenní úvěry a dohledové náklady, a přesto rok co rok vykazoval, že Fedwire „si na sebe vydělá“. Zároveň ale představitelé Fedu před Kongresem otevřeně mluvili o tom, že přístup k Fedwire je součástí „záchranné sítě“, tedy fakticky subvence bank. Tento rozpor není slovíčkaření, ale strukturální selhání nákladového účetnictví u klíčové veřejné infrastruktury.
Podle Bergmana se po roce 2008 logika převrátila. Aby se snížilo platební riziko ve Fedwire, Fed motivoval banky držet obří zůstatky rezerv tím, že jim začal platit úrok. Jenže to, co mělo být řízení systémového rizika, se v prostředí vyšších sazeb proměnilo v drahou a skrytě distribuovanou subvenci bankovnímu sektoru, která dnes pohání ztráty Fedu. A právě jejich optické zmírnění umožňuje „odložené aktivum“, které udržuje nulu či kladnou hodnotu vlastního kapitálu na papíře, i když ekonomicky by se rozvaha propadla do záporných čísel. „Fed dnes nese masivní ztráty, protože platí bankám úroky…, a ztráty hromadí v pochybném aktivu, aby neukázal záporný kapitál,“ shrnuje Bergman.
Server Naked Capitalism k tomu připomíná, že také rétorika o „nezávislosti centrální banky“ má v této souvislosti pachuť: jestliže ztráty údajně neohrožují schopnost provádět měnovou politiku, proč se Fed tak urputně vyhýbá „červeným číslům“ a vymýšlí vlastní účetní pravidla, která mu umožní záporný kapitál neukázat? Je-li vše takto irelevantní, transparentní zobrazení by přece nemělo vadit. Tato námitka míří na samotnou důvěryhodnost institucionální komunikace Fedu.
V širších souvislostech jde o konflikt mezi principem „pravdivého a věrného obrazu“ a pragmatismem politicky citlivé instituce. U bank v soukromém sektoru jsme po krizi 2023 viděli, jak účetní klasifikace „držené do splatnosti“ dokáže zakrýt citelné úrokové riziko, a jak rychle se tato iluze rozplyne, jakmile je třeba likviditu přecenit. Není důvod předpokládat, že pro centrální banku platí jiné ekonomické zákony: i když může operovat se záporným kapitálem bez okamžitého kolapsu, společenská smlouva, na níž stojí měnová politika, se opírá o transparentnost, konzistenci a srovnatelnost účetních výkazů. Jakmile se „ztráty“ proměňují v „aktiva“ a povinnost remitentů do rozpočtu se na dlouhé roky zastaví, politické náklady se kumulují a zaplatí je veřejnost.
Příběh Fedwire je zde poučný i pro Evropu a Česko: platební infrastruktura je veřejný statek s obrovským morálním hazardem. Jestliže zákon stanoví, že má být dlouhodobě plně nákladově kryta včetně ceny rizika, pak obcházení této zásady a paralelní přiznání „skryté subvence“ vytváří špatné pobídky. Banky internalizují výhody a externalizují náklady na stát a daňové poplatníky. V kombinaci s IOER je to dvojitý transfer: nejprve v platebním systému, posléze v rozvaze centrální banky, která své provozní ztráty převádí do položky slibující budoucí zisky.
„Pokud zákon z roku 1980 nařizuje Fedu účtovat ceny tak, aby v dlouhém období plně kryl náklady platebních služeb, proč členové Rady guvernérů Fedu v pozdních 90. letech svědčili, že garantované vypořádání přes Fedwire je subvencí?“ ptá se Bergman v textu, který byl podle autora před lety uvnitř Fedu tlumen a nyní se vrací v plné šíři. Tato jednoduchá otázka propojuje mikroúčetní detaily s makroriziky a politikou hospodářské správy.
Na závěr lze konstatovat, že Bergmanova práce nepředkládá jen obžalobu, ale i návod, kde hledat nápravu. První krok je prostý: transparentní a srovnatelná metodika účetního vykazování, která bude ukotvena v etablovaných standardech (FASB/GASB/FASAB) a nebude se měnit ad hoc podle momentální potřeby schovat ztráty do „odloženého aktiva“. Druhý krok je cenotvora platebních služeb a řízení intradenního úvěrového rizika tak, aby byl respektován zákonný požadavek plné nákladové návratnosti, nikoli jeho rétorická obezlička. Třetí krok je otevřená debata o IOER jako systémové subvenci a o tom, zda má mít v současné podobě v demokratické společnosti místo. Bez těchto kroků hrozí, že centrální banka bude dál „účetně plavat“, ale politicky se potopí, a s ní i důvěra, na níž stojí měna a úspory.
(Kovář, nakedcapitalism.com, foto: zai)
