Světová ekonomika stojí podle části kritických ekonomů na prahu události, která nemá v moderní historii obdoby. Nejde přitom pouze o běžný cyklický pokles nebo standardní krizi, ale o strukturální otřes, který může zásadně změnit podobu globálního hospodářství i politického uspořádání. Ekonomové Michael Hudson a Steve Keen ve své debatě publikované na serveru Naked Capitalism otevřeně hovoří o scénáři, který kombinuje inflaci, deflaci, kolaps výroby i možné sociální otřesy.
Hudson přichází s mimořádně tvrdým tvrzením, že současná geopolitická strategie Spojených států není vedlejším důsledkem konfliktů, ale vědomým pokusem vytvořit globální ekonomickou krizi. „Trump jasně zamýšlí vytvořit světovou ekonomickou krizi trvající nejméně čtyři roky,“ říká Hudson a dodává, že cílem má být upevnění americké dominance v situaci, kdy jiné ekonomiky ztratí přístup k energiím. Tento výrok je zásadní, protože obrací běžné chápání krize jako nechtěného vedlejšího efektu a interpretuje ji jako nástroj geopolitické moci.
Zásadním prvkem celé analýzy je role energie. Keen zdůrazňuje, že ekonomika není abstraktní systém čísel, ale fyzická realita závislá na energetických tocích. „Pokles energie o pět procent znamená pokles světového produktu o pět procent,“ vysvětluje. V současnosti podle něj hrozí pokles globálních energetických dodávek až o deset procent, což by znamenalo stejně hluboký propad světového HDP. Tento jednoduchý vztah mainstreamová ekonomie podle něj ignoruje, což vede k fatálním chybným rozhodnutím.
Právě zde se otevírá zásadní kritika současné ekonomické teorie. Hudson i Keen se shodují, že dominantní neoklasické modely ignorují jak roli energie, tak roli soukromého dluhu. Výsledkem je systém, který není schopen předvídat ani vysvětlit skutečné krize. Keen upozorňuje, že soukromý dluh v USA dosahuje přibližně 140 procent HDP, což vytváří extrémní zranitelnost. Jakmile se sníží příjmy firem a domácností kvůli drahé energii a poklesu výroby, dluhy přestanou být splatitelné. „Uvidíme totéž co v letech 2007 až 2008, ale mnohonásobně zesílené,“ varuje.
Zásadní a pro veřejnost paradoxní je kombinace inflace a deflace. Na jedné straně porostou ceny energií, hnojiv, kovů a dalších klíčových vstupů. Na straně druhé však dojde k propadu poptávky, uzavírání podniků a poklesu mezd. Hudson to shrnuje jednoznačně: „To není inflace. To je deflace.“ Ve skutečnosti jde o kombinaci obou jevů, kdy se zdražují základní vstupy, zatímco zbytek ekonomiky kolabuje.
Důsledky tohoto vývoje mohou být dramatické. Keen upozorňuje na přímou vazbu mezi energií, hnojivy a produkcí potravin. Pokud dojde k poklesu produkce hnojiv o dvacet procent, může to znamenat ještě větší pokles produkce potravin. „Můžeme čelit globálnímu hladomoru,“ říká bez obalu. Tento scénář přesahuje běžné ekonomické úvahy a vstupuje do oblasti civilizačního rizika.
Další vrstvou problému je finanční systém. Hudson popisuje současnou situaci jako formu třídní války, v níž finanční sektor stojí proti zbytku ekonomiky. „Nejde o konflikt mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Průmysl i práce trpí společně. Jde o finanční třídu proti celé ekonomice,“ konstatuje. Tento pohled zásadně narušuje tradiční narativy o trhu a ukazuje, že klíčovým problémem není výroba, ale distribuce bohatství a dluhů.
Hudson zároveň upozorňuje na historické paralely. Připomíná, že hyperinflace v Německu ve dvacátých letech nebyla způsobena sociálními výdaji, ale nutností splácet zahraniční dluhy. Stejný mechanismus může podle něj nastat i dnes v zemích globálního jihu. Kombinace dluhového tlaku, měnových turbulencí a úsporných opatření může vést k destabilizaci celých regionů.
Psali jsme: Svatba i děti se stávají luxusem, říká Kovanda
Velmi ostrá je i kritika politického vedení. Keen přirovnává současné rozhodování k neznalosti základních ekonomických zákonitostí. „Lidé, kteří tato rozhodnutí činí, nechápou, že k produkci potřebujete fyzické vstupy z přírody,“ říká. Podle něj nejde nutně o spiknutí, ale o kombinaci ignorance a ideologického zaslepení.
Zajímavým kontrastem je postavení Číny. Podle Keena má Čína zásoby obilí na více než rok a půl a zároveň investovala masivně do energetické transformace. Hudson dodává, že čínský model považuje finance za veřejnou službu, nikoli za nástroj spekulace. Tento rozdíl může podle obou ekonomů rozhodnout o tom, které země krizi přežijí relativně stabilně a které se propadnou do chaosu.
Celá debata tak směřuje k mimořádně nepříjemnému závěru. Svět se může nacházet na prahu krize, která nebude pouze ekonomická, ale systémová. Kombinace energetického šoku, dluhové pasti a geopolitických konfliktů může vést k rozpadu současného modelu globalizace. A co je možná nejznepokojivější, podle těchto ekonomů nejde o nečekaný vývoj, ale o proces, který byl dlouhodobě ignorován nebo dokonce vědomě podporován.
Pokud se jejich analýza ukáže jako správná, nebude hlavní otázkou, zda přijde krize, ale jak hluboká bude a kdo z ní vyjde jako vítěz. A především, zda si ji svět vůbec dokáže včas přiznat.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: Michael Hudson and Steve Keen: How the Global Crisis Will Unfold
