Zlato znovu promlouvá jazykem, který finanční trhy dobře znají. Během posledních měsíců jeho cena výrazně vzrostla a podle mnoha analytiků nejde o náhodný výkyv, ale o signál hlubší změny v důvěře investorů vůči americkému dolaru. Jak upozorňuje britský ekonom a publicista John Rapley na serveru UnHerd.com, podobný vývoj nastal naposledy v sedmdesátých letech, kdy svět čelil inflaci, ropným krizím a rostoucím dluhům. Rapley upozorňuje, že současné pohyby mohou být předzvěstí přeskupení sil podobného tomu, které tehdy změnilo globální ekonomii.

K pochopení dnešního vývoje je nutné vrátit se o půl století zpět. Do roku 1971 byl dolar pevně navázán na zlato a každá jednotka měny představovala určitou hmotnost kovu. Tento systém známý jako Brettonwoodský zaručoval stabilitu a důvěru. Když však prezident Richard Nixon v srpnu 1971 zrušil směnitelnost dolaru za zlato, svět vstoupil do éry takzvaných fiat měn, jejichž hodnota je založena pouze na důvěře. Od té chvíle bylo možné vytvářet peníze bez přímého krytí, což umožnilo rozvoj úvěrů, ale otevřelo prostor i pro inflaci a rychlé zadlužování. Rapley připomíná, že i když je dnes americká ekonomika měřeno v dolarech zhruba pětadvacetkrát větší než v době konce zlatého standardu, v přepočtu na zlato dosáhla svého vrcholu kolem roku 2000 a od té doby v reálném vyjádření oslabuje.


V prostředí, kde státní výdaje převyšují příjmy a úrokové náklady rostou, se vlády dostávají do pasti. Mohou snížit výdaje, což bývá politicky nepopulární, nebo zvýšit daně, což zpomaluje růst. Třetí možností je využít inflaci, která reálnou hodnotu dluhu snižuje. Podle Rapleyho se právě k této strategii může svět znovu uchylovat. I když oficiální míra inflace v posledních měsících klesla, její základní příčiny přetrvávají. Centrální banky stojí před dilematem. Chtějí-li zabránit recesi, musí držet nízké sazby, ale tím podporují inflaci. Pokud sazby zvýší, prudce rostou náklady na obsluhu státních dluhů. Tento mechanismus vytváří začarovaný kruh, z něhož těží především zlato.

Zlato historicky funguje jako indikátor důvěry. Když trhy očekávají měnové otřesy, investoři se k němu obracejí jako k jistotě. Rapley připomíná, že v sedmdesátých letech vzrostla cena unce z 35 dolarů na více než 800, což znamenalo nárůst přes 2000 procent. Tento vývoj byl přímým důsledkem oslabení důvěry v dolar po opuštění zlatého standardu. Dnes se podle Rapleyho rýsuje podobná situace. Centrální banky zemí globálního Jihu, především Číny, Indie a Ruska, masivně nakupují zlato a snižují podíl amerických státních dluhopisů ve svých rezervách. Tím oslabují pozici dolaru jako dominantní světové měny.


Důsledky tohoto trendu mohou zasáhnout i Evropu. Evropská centrální banka čelí obdobným tlakům jako Federální rezervní systém a eurozóna trpí kombinací pomalého růstu a vysokého zadlužení. V reakci na to stále více investorů přesouvá část úspor do fyzického zlata nebo zlatých fondů, aby se chránili před ztrátou reálné hodnoty majetku. Český trh se tomuto trendu nevyhýbá. Podle údajů České mincovny a společnosti Golden Gate roste zájem o investiční slitky a mince meziročně o desítky procent.

Zlato tak dnes neodráží pouze investiční poptávku, ale i širší psychologii doby. V čase rostoucího zadlužení a politické nejistoty působí jako symbol trvalé hodnoty. Rapley v závěru svého textu připomíná, že když lidé ztrácejí víru v papírové peníze, hledají něco, co hodnotu neztrácí. Současný zlatý běh proto není o víře v samotný kov, ale o ztrátě důvěry v měny, které jej měly nahradit.

Pokud bude trend pokračovat, může zasáhnout samotné základy mezinárodního finančního systému, který po druhé světové válce stojí na dolaru. Historie ukazuje, že měnové hegemonie se mění pomalu, ale nevratně. Stejně jako kdysi britská libra ustoupila dolaru, může i dolar postupně ztratit své výsadní postavení. Otázkou podle Rapleyho není, zda k tomu dojde, ale kdy a jakým způsobem se svět probudí do nového zlatého věku, v němž hodnotu peněz znovu určí kov, kterému lidé stále věří.