Rapa Nui, vzdálený tichomořský ostrov známý jako Velikonoční, ukrývá bezmála tisíc kamenných kolosů zvaných moai. Konsensus archeologů je jasný: vytesali je místní Polynésané, předkové dnešních Rapa Nui, a to zhruba mezi lety 1250–1500. Sochy stály na posvátných platformách ahu podél pobřeží a při prvním evropském kontaktu v roce 1722 shlížely do vnitrozemí na rodové pozemky. Areál je od roku 1995 zapsán na seznam UNESCO jako Národní park Rapa Nui.
Základ „sochařství“ ostrova je jediný - tuf z vyhaslého kráteru Rano Raraku, kde se dochovaly desítky rozpracovaných soch i nástroje a vrstvy dokládající, jak se lom využíval. Nové vykopávky zde popsaly nejen technologie a sekvence prací, ale i to, že těžba zvyšovala úrodnost půd pro pěstování. Moai a zemědělství tak nebyly v opozici, ale v propojeném systému. I díky suchu v roce 2023 objevili badatelé v vyschlém jezírku Rano Raraku další dosud neznámou sochu.
Jak se mnohatunové bloky přesouvaly? Dnešní terénní průzkumy mapují síť „moai cest“ od lomu k pobřežním ahu a experimentální archeologie ukazuje, že sochy se daly „rozchodit“ pomocí lan (kývavým, kontrolovaným pohybem ve vzpřímené poloze). Tuto možnost předvedl v roce 1986 tým Thora Heyerdahla s českým inženýrem Pavlem Pavlem na originálním moai. Moderní pokusy Carla Lipa a Terryho Hunta pak ukázaly, že podobně lze přesunout i pětitunový model s několika málo lidmi.
Kdy přišli první lidé? Většina chronologických studií datuje osídlení východní Polynésie, včetně Rapa Nui, do období kolem roku 1200 n. l., nikoli o tisíce let dříve. Radiokarbonové a archeologické řetězce z Rano Raraku a dalších lokalit zapadají do časového rámce, v němž se moai začaly masově tesat a stavět ve 13.–16. století.
Mýtus „ekocidy“ se mezitím láme. Zatímco populární literaturou proslul scénář, že si Rapa Nui „vyhubili“ lesy a sami se zhroutili dávno před připlutím Evropanů, nová data kreslí jiný obraz. Modely založené na radiokarbonu a paleoprostředí i genomické analýzy starověkých ostatků ukazují na dlouhodobou odolnost a růst populace až do poloviny 19. století, kdy společnost zničily evropské choroby a peruánské otrokářské nájezdy. Některé genetické signály navíc potvrzují dávné kontakty s jihoamerickými domorodými populacemi ještě před příchodem Evropanů – další doklad navigační a kulturní kompetence Polynésanů.
A co populární tvrzení, že moai jsou „přes 11 000 let staré“ a stavěl je jiný, dávný národ? Řecký portál Pronews rekapituluje teze britského autora Grahama Hancocka, který to spojuje s hypotézemi o dávné vegetaci a starších osadnících. Archeologické datace lomu, soch, platforem, keramiky i kulturních vrstev však takto vysoké stáří ani „předpolynéské stavitele“ nepotvrzují. Naopak: výzkumy UNESCO, UCLA i nejnovější přírodovědné analýzy pevně vážou výrobu moai k rapanujské společnosti v posledních 800–900 letech. Argumenty o „banánových stopách“ či o odlišném stáří soch a platforem neobstojí proti souboru standardních datací a stratigrafie.
Detailnější vhled do krajinného systému Rapa Nui navíc ukazuje, že těžba a stavitelství byly racionálně provázané s pěstováním. Půdy v okolí lomu obohacoval zvětralý tuf, manavai (kamenné zahrady) chránily plodiny před větrem a výparem a sítě cest a ahu provazovaly sídla s vodními zdroji. Praktické, inženýrské řešení izolované krajiny je tak možná největší „zázrak“ ostrova.
Současnost přináší jiné riziko. Eroze, extrémy počasí a stoupající hladina moře urychlují zvětrávání měkkého tufu a ohrožují i nejznámější soubory, například Ahu Tongariki. Odborníci z Havaje a správci z komunity Ma’u Henua varují, že bez ochranných zásahů přijdeme v několika dekádách o tváře, které přežily staletí.
A česká stopa? Experimenty Pavla Pavla patří k nejviditelnějším příspěvkům k řešení přepravy megalitů a dlouhodobě se citují v popularizačních i odborných debatách. Český inženýr v roce 1986 na Rapa Nui prakticky ukázal, že moai lze „rozchodit“ s pomocí lan, a tím přiblížil technicky uvěřitelné vysvětlení bez potřeby zaniklých supercivilizací.
Závěr je střízlivý i inspirativní. Moai nejsou výkřikem tajemné prehistorie, ale důmyslným dílem Rapa Nui – národa, který v drsných podmínkách Tichého oceánu dokázal propojit víru, moc a techniku do krajiny tak přesvědčivě, že jí porozumíme teprve tehdy, když ctíme místní vědění a moderní vědu zároveň. Ńa záhadu „kdo stavěl“ dnes odpovídají fakta: stavěli je Rapa Nui a jejich příběh pokračuje, pokud jim ho pomůžeme uchovat.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
