Když se dnes mluví o osidlování Ameriky, většina lidí si představí dobrodruhy, obchodníky nebo náboženské osadníky. Jenže dějiny Louisiany ukazují i mnohem temnější stránku koloniálních ambicí. Francie na počátku 18. století zoufale potřebovala dokázat, že její severoamerická držba má budoucnost. A protože se do bažin, dusna a neznáma nikomu příliš nechtělo, stát sáhl po lidech, kteří si vybírat nemohli.
Rok 1719 se stal symbolem jedné z nejpodivnějších sociálních operací evropských dějin. Francouzské úřady tehdy začaly vyvážet do Louisiany vězně, tuláky, chudé ženy i lidi z okraje společnosti. Mužům byla nabízena svoboda, pokud přijmou sňatek a odplují přes Atlantik. Ženy, často označované jako prostitutky nebo „morálně závadné“, byly do tohoto plánu zataženy stejně bezohledně. Nešlo o romantiku, nový začátek ani sen o svobodě. Šlo o kolonizační kalkul.
Za vším stála tehdejší finanční a politická horečka kolem projektu skotského ekonoma Johna Lawa. Ten přes svou Mississippi Company přesvědčil francouzský dvůr, že Louisiana může být zlatým dolem říše. Jenže mezi sliby a realitou zela propast. Louisiana byla tehdy řídce osídlená, hospodářsky slabá a pro běžné Francouze málo lákavá. V roce 1717 tam žilo jen několik stovek evropských kolonistů. Bez nových lidí by celý velkolepý projekt vypadal jako drahá iluze.
A tak přišla na řadu metoda, která dnes působí až absurdně. Francouzské úřady začaly od podzimu 1719 deportovat vězně z Paříže a dalších měst směrem k atlantickým přístavům. Část mužů byla doslova spoutána s ženami, které jim byly určeny jako budoucí manželky. Cesta měla symbolicky i prakticky vytvořit nové rodiny ještě dřív, než dorazí do kolonie. Stát tím řešil hned několik problémů naráz: přeplněná vězení, sociální nepokoj v Paříži a zoufalý nedostatek osadníků v Americe.
Jenže tato „chytrá“ státní politika měla od počátku trhliny. Mnoho žen nebyly žádné profesionální prostitutky, jak tvrdily dobové úřední nálepky, ale spíš chudé ženy, služky nebo oběti policejních razií. Francouzská policie tehdy pracovala v duchu starého režimu: kdo byl bez ochrany, mohl být snadno označen za přítěž společnosti. Takové ženy se stávaly levným materiálem pro imperiální experiment. Historici dnes upozorňují, že skutečný příběh těchto žen byl mnohem složitější, než jak jej líčila oficiální propaganda.
Vedle těchto nucených přesunů existovala i známější skupina takzvaných „filles à la cassette“, tedy dívek s truhličkou. Název vznikl podle malých beden, v nichž si vezly osobní věci a výbavu. Francouzská koruna jim poskytovala určitou podporu, aby se v kolonii vdaly a založily rodiny. Tento model měl působit civilizovaněji než násilné transporty z věznic. Ve skutečnosti ale oba systémy ukazují totéž: Louisiana nebyla budována jen sny o Novém světě, ale i státním tlakem, manipulací a přesouváním těch, kdo neměli hlas.
Francouzská kolonie navíc nově příchozí často zklamala hned po příjezdu. Místo slíbeného ráje čekalo mnohé horko, nemoci, komáři, hlad a chaotická správa. Někteří osadníci umírali ještě předtím, než vůbec stihli začít nový život. A právě tady se ukazuje, jak cynická byla tehdejší státní logika. Lidé nebyli vnímáni jako budoucí občané, ale jako kusy potřebné k vyplnění mapy.
Je snadné se nad tím dnes pohoršovat. Jenže ten příběh je cenný právě proto, že odhaluje starou pravdu: velké státní projekty bývají často stavěny na bedrech těch nejslabších. Francie tehdy nevyvážela do Louisiany naději. Vyvážela vlastní sociální problém, zabalený do slov o pokroku a budoucnosti.
Louisiana nakonec skutečně vyrostla v významnou část francouzského a později amerického prostoru. Jenže pod romantickým mýtem o vzniku Nového Orleansu zůstává i méně pohodlná paměť: část základů tohoto světa nevznikla z volby, ale z donucení. A právě proto je ten příběh po třech stech letech stále tak znepokojivý.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
