Evropská bezpečnostní architektura se v posledních letech ocitla v bodě, kdy se rétorika o strategické autonomii stále více rozchází s reálnými schopnostmi jednotlivých států i celé Unie. Zatímco političtí lídři opakovaně zdůrazňují nutnost posílit vlastní obranné kapacity, praxe ukazuje, že Evropa zůstává fragmentovaná, technologicky závislá na Spojených státech a neschopná rychle a koordinovaně reagovat na bezpečnostní výzvy, které se na kontinentu kumulují. Vnější tlak v podobě pokračující války na východě Evropy a rostoucí nestability v sousedních regionech odhaluje, že velká část obranných slibů zůstává spíše politickým gestem než výsledkem systematické a dlouhodobé práce.
Závislost na amerických dodávkách vojenské techniky zůstává jedním z nejviditelnějších projevů této nerovnováhy. Přestože se v evropském prostoru opakovaně hovoří o nutnosti budovat vlastní obranný průmysl, praxe ukazuje, že v klíčových oblastech, jako je protivzdušná obrana, letectvo nebo pokročilé systémy velení a řízení, Evropa stále spoléhá na technologie vyvinuté a vyráběné mimo svůj kontinent. Tento stav není jen otázkou vojenské techniky, ale i politické autonomie, protože závislost na externích dodavatelích omezuje schopnost Evropy rozhodovat o své bezpečnosti zcela samostatně. Analýzy evropské bezpečnostní politiky opakovaně upozorňují, že bez hlubší integrace obranného průmyslu a bez společného plánování investic zůstane evropská obrana dlouhodobě slabá, jak ukazuje například oficiální přehled základních rámců společné bezpečnostní a obranné politiky Rady EU.
Dalším problémem je rozdílné vnímání hrozeb napříč evropskými státy. Zatímco země na východním křídle vnímají bezpečnost především prizmatem vojenské hrozby, státy na jihu kladou důraz na migraci a nestabilitu v severní Africe a na Blízkém východě. Tento rozpor se promítá do rozdělování zdrojů i do politických priorit, což komplikuje vytvoření jednotné strategie. Evropská obrana tak často reaguje spíše na aktuální politické tlaky než na dlouhodobě definované cíle, což oslabuje její důvěryhodnost i schopnost plánovat.
Rétorika o evropské obranné autonomii tak stále naráží na tvrdou realitu omezených kapacit, pomalého rozhodování a vnitřních rozporů. Bez hlubší politické shody, dlouhodobého financování a skutečné ochoty vzdát se části národní kontroly ve prospěch společných řešení zůstane evropská obrana spíše souborem dílčích iniciativ než funkčním systémem schopným čelit současným hrozbám. Bezpečnost Evropy bez iluzí proto znamená přiznat si, že současný stav neodpovídá ambicím a že bez zásadní změny přístupu zůstane kontinent odkázán na vnější oporu i v otázkách, které se bezprostředně týkají jeho vlastní stability.
Zdroje: 1. Bezpečnost a obrana EU a její role při ochraně občanů; 2. Strategic Compass EU pro bezpečnost a obranu 2030; 3. Realita evropských obranných projektů a závislost na US zbraních; 4. Výzvy společného evropského projektu FCAS a jeho fragmentace; 5. Úvahy o samostatné jaderné obranné kapacitě a kritika bezpečnosti








