Mitrofanov ostře rozdělil českou společnost na dvě zcela odlišné skupiny. Za připomenutí např. stojí, když po protivládních demonstracích na zaplněném Václavském náměstí označil bez servítek demonstranty za „chcimíry, dezoláty a mloky“ a přisoudil jim příslušnost k „jiné evoluční větvi“. Podle něj se tito lidé natolik liší svými postoji, hodnotami a vnímáním světa, že tvoří jakýsi civilizační protipól vůči těm, kdo vyznávají svobodu, toleranci a demokratické principy.
V rozhovoru pro podcast Čestmíra Strakatého Mitrofanov tvrdí, že jeho výrok není urážkou, nýbrž popisem stavu věcí. Přesto jeho jazyk vyvolává otázky. Když o svých spoluobčanech hovoří v takto vyhraněných, až dehumanizujících pojmech, otevírá tím dveře ke společenskému vylučování a vyvolává atmosféru rozdělení. V době, kdy společnost čelí nárůstu polarizace, není bezvýznamné, jakým způsobem veřejně činné osobnosti komunikují, a to zejména když jde o zkušeného novináře, od kterého se očekává věcný, analytický přístup, nikoli nálepkování a ostrakizace.
Jeho „evoluční metafora“ může znít jako filozofická hra, ale ve skutečnosti posiluje rozdělování společnosti na dva nesmiřitelné tábory - „my a oni“. Tento způsob vyjadřování nenutí k zamyšlení, ale k vymezování. Kdo nejsi jako my, jsi z jiné větve a nejsi náš. Místo hledání mostů mezi rozdílnými skupinami Mitrofanov hrdě staví zdi. Ačkoli se sám staví na stranu liberálních a demokratických hodnot, forma, jakou své postoje prezentuje, může být v rozporu s jejich podstatou. Demokracie totiž nestojí na tom, že jedni definují druhé jako morálně méněcenné.
Mitrofanovův výrok zároveň rezonuje s jeho dlouhodobým postojem vůči údajnému proruskému směřování některých politických proudů a jejich voličské základny. Nedávno Mitrofanov varoval, že právě tito lidé mohou svou volbou posunout Českou republiku směrem k nové normalizaci a autoritářskému režimu. Problém je, že místo aby se snažil porozumět jejich motivacím a nabídnout věcnou oponenturu, raději je odsunuje na okraj společnosti. Tím paradoxně napomáhá tomu, proti čemu údajně bojuje, tedy rozkladu společenské soudržnosti a růstu nedůvěry mezi občany.
Závažné je i to, že místo aby se snažil o apel na jednotu a porozumění v demokratickém rámci, jeho slova jdou cestou rozdělení. Označení části společnosti za „dezoláty“ není jen expresivní výkřik, ale přímý útok na jejich lidskou důstojnost. Místo diskuze nabízí stigma. A v době, kdy se politická scéna i občanská společnost potýká s hlubokým rozkolem, může být právě jazyk, jakým mluvíme o druhých, klíčem k tomu, zda se přiblížíme k porozumění nebo k dalšímu rozkladu.
Psali jsme: Ztrácí Zelenskij podporu Západu? „Dorazily nové notičky“, píše Vidlák
Mitrofanovovy názory mohou být v mnohém pochopitelné. Jeho obavy z dezinformačních kampaní a úpadku politické kultury jsou reálné. Avšak rétorika, kterou volí, může místo probuzení kritického myšlení vést k hlubší frustraci a pocitu vyloučení u těch, kteří se v jeho výrocích poznávají. A právě v tom spočívá jeho největší selhání. Namísto toho, aby kultivoval veřejnou debatu, se podílí na jejím rozvratu.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: youtube)