Evropská unie si do základní smlouvy vložila silně znějící doložku vzájemné obrany. Článek 42 odstavec 7 stanoví, že pokud se některý členský stát stane obětí ozbrojeného útoku na svém území, ostatní mu mají poskytnout pomoc a podporu všemi prostředky, které mají k dispozici. Na papíře jde o jedno z nejtvrdších bezpečnostních ustanovení, jaké kdy Unie přijala. Praxe však ukazuje, že mezi právním textem a vojenskou realitou zeje citelná mezera.

Samotná formulace obsahuje důležitý háček. Závazek se nedotýká specifické povahy bezpečnostní a obranné politiky některých států. Jinými slovy, už v samotném článku je zabudována výjimka pro země, které si chtějí zachovat neutralitu nebo omezené zapojení do vojenských operací. Povinnost tedy není bezpodmínečná, ale od počátku podmíněná politickou vůlí jednotlivých vlád.


Historie přitom mnoho optimismu nenabízí. Článek 42.7 byl aktivován pouze jednou, po teroristických útocích ve Francii v roce 2015. Šlo o reakci na asymetrický terorismus, nikoli na otevřenou mezistátní válku. Pomoc měla převážně formu bilaterální spolupráce a podpory v zahraničních misích. Doložka tak nebyla testována v situaci, kdy by bylo třeba rychle přesunout velké vojenské síly na obranu napadeného člena proti regulérní armádě.

Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 se evropské státy začaly probouzet z dlouholetého podfinancování obrany. Výdaje rostou, vznikají nové iniciativy a prohlubuje se integrace některých jednotek. To je bezpochyby krok správným směrem. Zároveň je však nutné přiznat, že Evropa zůstává závislá na Spojených státech v klíčových schopnostech, jako je satelitní průzkum, strategická přeprava, protivzdušná obrana dlouhého dosahu či jaderné odstrašení.

Debata, kterou znovu otevřela tvrdší americká rétorika, tak odhaluje nepříjemnou pravdu. Evropská unie ráda hovoří o strategické autonomii, ale její obranný systém je roztříštěný, založený na národních armádách s rozdílnou výzbrojí, doktrínou i úrovní připravenosti. Politická prohlášení o jednotě nezaručují, že by v krizové chvíli existovala rychlá a koordinovaná reakce.


Článek 42.7 je tedy spíše zkouškou politické odvahy než hotovým obranným štítem. Dokud nebude doplněn skutečně integrovanými strukturami a dlouhodobě udržitelnými kapacitami, zůstane silným symbolem solidarity, který však v kritickém okamžiku může narazit na limity evropské reality.

Zvláštní kapitolu si v této debatě zaslouží i postavení České republiky. Praha se v posledních letech jednoznačně přihlásila k aktivní podpoře Ukrajiny a k posilování kolektivní obrany, politicky tedy stojí pevně na straně alianční solidarity. Zároveň je však nutné přiznat, že české ozbrojené síly dlouhodobě narážejí na limity personální, materiální i finanční. 

Modernizace armády probíhá, ale je rozložena do mnoha let a závisí na stabilitě veřejných rozpočtů i politické shodě napříč vládami. Česká republika by v případě aktivace článku 42.7 nepochybně deklarovala pomoc, otázkou však zůstává její reálný rozsah a rychlost. Bez širší alianční infrastruktury a bez amerických kapacit by se i český příspěvek pohyboval spíše v rámci podpůrných a logistických možností než jako rozhodující vojenský faktor. Právě zde se ukazuje rozdíl mezi politickým odhodláním a skutečnou schopností nést plnou váhu kolektivní obrany.