Ukrajinská vláda zato vedla s ruským obyvatelstvem na východě válku, která stála obyvatele Donbasu a Luhanska 14 000 mrtvých a hrozila porážkou kyjevské vlády. Proto tehdy s pomocí Německa a Francie uzavřela s Ruskem Minskou mírovou dohodu, která stanovila, že Kyjev udělí ruským krajům autonomii. K tomu nedošlo. Porušení mezinárodní smlouvy Mekelová nedávno hájila tím, že klíčové evropské demokracie chtěly poskytnout Ukrajině čas na vyzbrojení. Dodala ještě s cynismem, který by si právě německý politik neměl dovolit, že Francie a Anglie byly v roce 1938 donuceny obětovat Československo, aby získaly čas na vyzbrojení.  

     

Zastavme se u toho, jak se vedení Evropské unie přizpůsobuje účelovému výkladu ukrajinské války. Nejlépe to dokládá udělení Kaje Kallasové, Estonce, významného postu ministryně zahraničí. Je  známo, že jako Estonka trpí rodinným sovětsko-ruským traumatem; její smutek nelze popřít, ale nikdy nepřeroste v takovou obecnou tragédii, jakou bylo plánované vyhlazování Židů. Položme si otázku, zda se mimistryně nedostává do střetu zájmu, její životní zkušenost jí totiž brání vidět ruskou otázku jinak, než ze svého osobního zaujetí. (Ani Lenin se nemohl zbavit proticarského traumatu způsobeného tím, že jeho staršího bratra popravili za účast při přípravě atentátu na cara Alexandra II. Proto Lenin zásadně vylučoval možnost postupné reformy carské říše. Masaryk měl pravdu, když Lenina odsuzoval za jeho lpění na „branném“, násilném, revolučním řešení carské otázky.) Je nesprávné a nebezpečné vnucovat historické zkušenosti Pobaltí všem státům a národům Evropy. Ptejme se hypoteticky: kdyby došlo ke konfliktu s Tureckem, bylo by dobré, aby stanovisko Unie formuloval řecký politik?  Dramatické osudy pobaltských zemí v nedávné historii zasluhují pozornost a pochopení, ale to neznamená, že se zamlčí negativní jevy, které se v tomto prostoru projevovaly a na nichž se německá okupace výrazně podílela.           

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Přežije český národ?                                                              

O pobaltských nacionalistech platí biblické – vidí smítku v očích druhého, ale nevidí břevno v oku svém. Po rozpadu SSSR nic nestálo v cestě vše zlé svést na nenáviděné ruské bolševiky. Hrůzy a krveprolití z opačné strany se zametly pod koberec. Teprve nedávno se mladá pobaltská generace mohla dozvědět, co páchali jejich dědové pod záštitou Wehrmachtu. Ke zvlášť drastické národnostní čistce došlo v Litvě, kde před válkou žili vedle sebe Litevci, Poláci a Židé, aniž by mezi nimi docházelo k závažným neshodám a sporům. Shodou okolností jsem poznal dva absolventy unverzity  ve Vilniusu (Vilno), profesory R. Majenovou a J. Bujnovského, kteří oba téměř zázrakem přežili okupaci a válku. Jejich vzpomínky na život v předválečné Litvě znějí jako pohádka ze starých časů. Dnes je Litva jednou z národnostně „nejčistších“ zemí východního regionu; hodně by o tom mohli vypovídat také bývalí početní polští obyvatelé tohoto státu. Jejich hlas dnes ovšem nesmí být slyšen.
    

Největším problémem je ruská menšina (v Estonsku 30%, v Lotyšsku 40%, v Litvě 20%); ruština byla vykázána ze škol všech stupňů a jako jediný způsob řešení ruské otázky je považováno dlouholeté odnárodňování a asimilování. Pobalští nacionalisté navazují na politiky svých předchůdců, kterým dobrovolná účast v oddílech SS připadala jako jediný možný způsob, jak čelit ruské nadvládě. K těmto pobaltským fanatikům přičtěme také finské politiky, kteří po vstupou do NATO obnovili staré vojenské prapory vyzdobené hákovými kříži. Snad je uvidíme při  nejbližším summitu NATO.

Kaje Kallasové a všem pobaltským politikům bych dal radu, jak se nejlépe zbavit strachu z Ruska. Nepomohou vám čtymetrové stěny ani vojenské základy několika států NATO, nepomůže vám horečné zbrojení, ani povinná vojenská služba, ani horentní zvyšování výdajů na obranu. Snažte se, prosím, početnou ruskou menšinu netrýznit totalitními metodami, netlačte ji ke zdi, nedělejte z Rusů občany druhého a třetího řádu. Myslíte, že jejich děti se již v druhé generaci stanou loajálními Pobalťany? Za staletí se Němcům v Čechách  nepodařilo provést germanizaci země – myslíte, že Rusové budou méně lpět na svém původu?

    

Také bych radil, aby se pobaltské země se ctí vypořádaly  s temnou minulostí, která padá na vrub antisemitismu, nejhorší formy národnostního záští. Uvedu jeden příklad z mnoha, který jsem vypsal z časopisu Economist z roku 2019. V březnovém článku se objevila zpráva o tom, že se konečně prolamuje čtvrt století staré tabu o  spontánních antisemitiských čistkách v Litvě. Dovídáme, že v srpnu 1941 místní obyvatelé  pobili a naházeli do jámy několik set Židů ve vsi Seduvy. Masakr proběhl spontánně  – speciálním jednotkám SS se tím ušetřilia námaha. Takových vesnic a měst byly tehdy v Pobaltí, ale i na Ukrajině, tisíce. Po rozpadu Sovětského svazu se dobrovolná účast Estonců, Lotyšů, Litevců a Ukrajinců při likvidaci židovského obyvatelstva zamlčovala  – všechny hrůzy se  přičtly na vrub Rusům. Když se po rozpadu Sovětskéh svazu konaly v Pobaltí pravidelné pochody dobrovolníků z oddílů SS, kdo by se zabýval osudy tisíců Židů, které většina místních lidí považovala za nežádoucí vetřelce a škůdce?
        
O čem to svědčí, že se naši vládnoucí politici ztotožňují s krajním protiruským stanoviskem příznačným pro politiku pobaltských států? Není to jejich závažná neznalost českých dějin? U nás hrály vztahy k Východu a k Rusku převážně kladnou roli, naše negativní zkušenosti se nedají srovnat se složitostí historických vztahů pobaltských národů k Rusku. Estonci, Lotyši a Litevci museli bojovat za nezávislost proti nadvládě Švédů, Rusů a Němců, ale není pravda, že Rusko, ať v době samoděržaví nebo SSSR, ničím nepřispělo k jejich kulturnímu vývoji. Ruská kultura v 19. a 20. století významně ovlivnila evropské myšlení a nejvíc se o to zasloužili spisovatelé, umělci a myslitelé, jejichž díla vznikala v opozici vůči stávajícímu režimu.
     

V této souvislosti připomeňme J. G. Herdera, německého osvícence, filosofa, hlasatele svobody a rovnoprávnosti národů. Jeho vřelý vztah k podceňovaným slovanským národům, kterým předvídal slavnou budoucnost, znamenal pro naše buditele neobyčejnou vzpruhu. Herderův vliv na utváření novodobého českého národního vědomí je všeobecně znám, ale méně známý je fakt, že Herder své slavjanofilství získal za pobytu v Rize, kde v 60. letech působil jako kazatel a vychovatel.  Ne náhodou se toto město stalo střediskem různorodých vlivů, zatímco v přímořských městech, kde se rozvíjel průmysl a obchod, živnou půdu nalezly myšlenky sociálního protestu. Lotyšská sociální demokracie udržovala kontakt s Leninovou bolševickou stranou a lotyšské vojenské oddíly hrály v revolučních dnech významnou úlohu. Byla to také reakce proti řádění dobrovolnických jednotek německého Freikorpsu, které po válce operovaly v Pobaltí. O jejich záměrech vypovídaly emblémy s hákovými kříži, kterými si vojáci označovali přilby. Za zmínku také stojí, že v kritické době, kdy se sovětské Rusko muselo stáhnout z Pobaltí, dělníci rižské továrny na výrobu kaučuku svůj závod demontovali a odvezli do Moskvy, kde pokračovali ve výrobě cenné látky.                         
    

Za druhé světové války se pobaltské národy ocitly v dvojím ohni: na jedné straně německá okupace otevřela stavidla antikomunistické, protiruské a antisemitské zášti, na druhé straně vítězství Sovětského svazu bylo provázeno násilím opačného směru. Přitom školství v pobaltských jazycích a národní kultury, jakkoli tísněné státní ideologií, se mohly rozvíjet. Sám jsem od 60. let navázal kontakt s prof. Lotmanem, světově známým sémiotikem, kterému se dařilo na univerzitě v Tartu (pod svícenem bývá tma) rozvíjet nové, v SSSR podezřelé nebo zakázané vědecké obory, počínaje kybernetikou a vstupem racionálních metod do společenských věd konče. S Lotmanem se mi dařilo udržovat plodné  vědecké kontakty i v 70. a 80. letech, kdy jsem působil v Amsterodamu.
 
Pokud v Evropě a zejména na Ukrajině a v Pobaltí nevzklíčí přání řešit složité vrstvení historických vin a trestů dlouhodobým trpělivým hledáním hojivých balsámů (kdo si ostatně troufne rozhodnout, která strana utrpěla víc nebo která nese větší díl viny?), pokud si lidé neosvojí umění kritické sebereflexe a odpouštění, bude nad kontinetem stále viset Damoklův meč války, včetně atomového Armagedonu.  

Ukrajinská vláda zato vedla s ruským obyvatelstvem na východě válku, která stála obyvatele Donbasu a Luhanska 14 000 mrtvých a hrozila porážkou kyjevské vlády. Proto tehdy s pomocí Německa a Francie uzavřela s Ruskem Minskou mírovou dohodu, která stanovila, že Kyjev udělí ruským krajům autonomii. K tomu nedošlo. Porušení mezinárodní smlouvy Mekelová nedávno hájila tím, že klíčové evropské demokracie chtěly poskytnout Ukrajině čas na vyzbrojení. Dodala ještě s cynismem, který by si právě německý politik neměl dovolit, že Francie a Anglie byly v roce 1938 donuceny obětovat Československo, aby získaly čas na vyzbrojení.  

     

Zastavme se u toho, jak se vedení Evropské unie přizpůsobuje účelovému výkladu ukrajinské války. Nejlépe to dokládá udělení Kaje Kallasové, Estonce, významného postu ministryně zahraničí. Je  známo, že jako Estonka trpí rodinným sovětsko-ruským traumatem; její smutek nelze popřít, ale nikdy nepřeroste v takovou obecnou tragédii, jakou bylo plánované vyhlazování Židů. Položme si otázku, zda se mimistryně nedostává do střetu zájmu, její životní zkušenost jí totiž brání vidět ruskou otázku jinak, než ze svého osobního zaujetí. (Ani Lenin se nemohl zbavit proticarského traumatu způsobeného tím, že jeho staršího bratra popravili za účast při přípravě atentátu na cara Alexandra II. Proto Lenin zásadně vylučoval možnost postupné reformy carské říše. Masaryk měl pravdu, když Lenina odsuzoval za jeho lpění na „branném“, násilném, revolučním řešení carské otázky.) Je nesprávné a nebezpečné vnucovat historické zkušenosti Pobaltí všem státům a národům Evropy. Ptejme se hypoteticky: kdyby došlo ke konfliktu s Tureckem, bylo by dobré, aby stanovisko Unie formuloval řecký politik?  Dramatické osudy pobaltských zemí v nedávné historii zasluhují pozornost a pochopení, ale to neznamená, že se zamlčí negativní jevy, které se v tomto prostoru projevovaly a na nichž se německá okupace výrazně podílela.           

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Přežije český národ?                                                              

O pobaltských nacionalistech platí biblické – vidí smítku v očích druhého, ale nevidí břevno v oku svém. Po rozpadu SSSR nic nestálo v cestě vše zlé svést na nenáviděné ruské bolševiky. Hrůzy a krveprolití z opačné strany se zametly pod koberec. Teprve nedávno se mladá pobaltská generace mohla dozvědět, co páchali jejich dědové pod záštitou Wehrmachtu. Ke zvlášť drastické národnostní čistce došlo v Litvě, kde před válkou žili vedle sebe Litevci, Poláci a Židé, aniž by mezi nimi docházelo k závažným neshodám a sporům. Shodou okolností jsem poznal dva absolventy unverzity  ve Vilniusu (Vilno), profesory R. Majenovou a J. Bujnovského, kteří oba téměř zázrakem přežili okupaci a válku. Jejich vzpomínky na život v předválečné Litvě znějí jako pohádka ze starých časů. Dnes je Litva jednou z národnostně „nejčistších“ zemí východního regionu; hodně by o tom mohli vypovídat také bývalí početní polští obyvatelé tohoto státu. Jejich hlas dnes ovšem nesmí být slyšen.
    

Největším problémem je ruská menšina (v Estonsku 30%, v Lotyšsku 40%, v Litvě 20%); ruština byla vykázána ze škol všech stupňů a jako jediný způsob řešení ruské otázky je považováno dlouholeté odnárodňování a asimilování. Pobalští nacionalisté navazují na politiky svých předchůdců, kterým dobrovolná účast v oddílech SS připadala jako jediný možný způsob, jak čelit ruské nadvládě. K těmto pobaltským fanatikům přičtěme také finské politiky, kteří po vstupou do NATO obnovili staré vojenské prapory vyzdobené hákovými kříži. Snad je uvidíme při  nejbližším summitu NATO.

Kaje Kallasové a všem pobaltským politikům bych dal radu, jak se nejlépe zbavit strachu z Ruska. Nepomohou vám čtymetrové stěny ani vojenské základy několika států NATO, nepomůže vám horečné zbrojení, ani povinná vojenská služba, ani horentní zvyšování výdajů na obranu. Snažte se, prosím, početnou ruskou menšinu netrýznit totalitními metodami, netlačte ji ke zdi, nedělejte z Rusů občany druhého a třetího řádu. Myslíte, že jejich děti se již v druhé generaci stanou loajálními Pobalťany? Za staletí se Němcům v Čechách  nepodařilo provést germanizaci země – myslíte, že Rusové budou méně lpět na svém původu?

    

Také bych radil, aby se pobaltské země se ctí vypořádaly  s temnou minulostí, která padá na vrub antisemitismu, nejhorší formy národnostního záští. Uvedu jeden příklad z mnoha, který jsem vypsal z časopisu Economist z roku 2019. V březnovém článku se objevila zpráva o tom, že se konečně prolamuje čtvrt století staré tabu o  spontánních antisemitiských čistkách v Litvě. Dovídáme, že v srpnu 1941 místní obyvatelé  pobili a naházeli do jámy několik set Židů ve vsi Seduvy. Masakr proběhl spontánně  – speciálním jednotkám SS se tím ušetřilia námaha. Takových vesnic a měst byly tehdy v Pobaltí, ale i na Ukrajině, tisíce. Po rozpadu Sovětského svazu se dobrovolná účast Estonců, Lotyšů, Litevců a Ukrajinců při likvidaci židovského obyvatelstva zamlčovala  – všechny hrůzy se  přičtly na vrub Rusům. Když se po rozpadu Sovětskéh svazu konaly v Pobaltí pravidelné pochody dobrovolníků z oddílů SS, kdo by se zabýval osudy tisíců Židů, které většina místních lidí považovala za nežádoucí vetřelce a škůdce?
        
O čem to svědčí, že se naši vládnoucí politici ztotožňují s krajním protiruským stanoviskem příznačným pro politiku pobaltských států? Není to jejich závažná neznalost českých dějin? U nás hrály vztahy k Východu a k Rusku převážně kladnou roli, naše negativní zkušenosti se nedají srovnat se složitostí historických vztahů pobaltských národů k Rusku. Estonci, Lotyši a Litevci museli bojovat za nezávislost proti nadvládě Švédů, Rusů a Němců, ale není pravda, že Rusko, ať v době samoděržaví nebo SSSR, ničím nepřispělo k jejich kulturnímu vývoji. Ruská kultura v 19. a 20. století významně ovlivnila evropské myšlení a nejvíc se o to zasloužili spisovatelé, umělci a myslitelé, jejichž díla vznikala v opozici vůči stávajícímu režimu.
     

V této souvislosti připomeňme J. G. Herdera, německého osvícence, filosofa, hlasatele svobody a rovnoprávnosti národů. Jeho vřelý vztah k podceňovaným slovanským národům, kterým předvídal slavnou budoucnost, znamenal pro naše buditele neobyčejnou vzpruhu. Herderův vliv na utváření novodobého českého národního vědomí je všeobecně znám, ale méně známý je fakt, že Herder své slavjanofilství získal za pobytu v Rize, kde v 60. letech působil jako kazatel a vychovatel.  Ne náhodou se toto město stalo střediskem různorodých vlivů, zatímco v přímořských městech, kde se rozvíjel průmysl a obchod, živnou půdu nalezly myšlenky sociálního protestu. Lotyšská sociální demokracie udržovala kontakt s Leninovou bolševickou stranou a lotyšské vojenské oddíly hrály v revolučních dnech významnou úlohu. Byla to také reakce proti řádění dobrovolnických jednotek německého Freikorpsu, které po válce operovaly v Pobaltí. O jejich záměrech vypovídaly emblémy s hákovými kříži, kterými si vojáci označovali přilby. Za zmínku také stojí, že v kritické době, kdy se sovětské Rusko muselo stáhnout z Pobaltí, dělníci rižské továrny na výrobu kaučuku svůj závod demontovali a odvezli do Moskvy, kde pokračovali ve výrobě cenné látky.                         
    

Za druhé světové války se pobaltské národy ocitly v dvojím ohni: na jedné straně německá okupace otevřela stavidla antikomunistické, protiruské a antisemitské zášti, na druhé straně vítězství Sovětského svazu bylo provázeno násilím opačného směru. Přitom školství v pobaltských jazycích a národní kultury, jakkoli tísněné státní ideologií, se mohly rozvíjet. Sám jsem od 60. let navázal kontakt s prof. Lotmanem, světově známým sémiotikem, kterému se dařilo na univerzitě v Tartu (pod svícenem bývá tma) rozvíjet nové, v SSSR podezřelé nebo zakázané vědecké obory, počínaje kybernetikou a vstupem racionálních metod do společenských věd konče. S Lotmanem se mi dařilo udržovat plodné  vědecké kontakty i v 70. a 80. letech, kdy jsem působil v Amsterodamu.
 
Pokud v Evropě a zejména na Ukrajině a v Pobaltí nevzklíčí přání řešit složité vrstvení historických vin a trestů dlouhodobým trpělivým hledáním hojivých balsámů (kdo si ostatně troufne rozhodnout, která strana utrpěla víc nebo která nese větší díl viny?), pokud si lidé neosvojí umění kritické sebereflexe a odpouštění, bude nad kontinetem stále viset Damoklův meč války, včetně atomového Armagedonu.