V evropské debatě o Ukrajině dnes převládá sebejistý jazyk o obraně hodnot a o nutnosti vydržet za každou cenu. Jenže pod tímto povrchem se hromadí realita, která je mnohem méně vznešená a o to nebezpečnější. Konflikt na Ukrajině se z krátkodobé krize proměnil v chronický stav, který vysává zdroje, oslabuje politickou soudržnost Unie a postupně přetváří celý bezpečnostní rámec kontinentu. Zatímco část evropských elit se utěšuje představou, že rozšíření Unie o válkou zničenou zemi přinese stabilitu, roste počet hlasů varujících, že se Evropa žene do strukturální krize, jejíž náklady ponesou především státy střední a východní Evropy.
Ukrajina byla ještě na konci sovětské éry jednou z největších evropských zemí s desítkami milionů obyvatel a významným průmyslovým potenciálem. Dnes je to území těžce poznamenané válkou, masovou emigrací a hospodářským kolapsem. Představa, že Evropská unie bez hluboké vnitřní reformy dokáže absorbovat zemi v takovém stavu, působí spíše jako politické gesto než realistický plán. Přenesení obrovských nákladů obnovy na evropské daňové poplatníky přichází v době, kdy se Unie potýká s vlastními dluhy, energetickými problémy a sociálním napětím. Není těžké si představit, že taková zátěž se stane katalyzátorem další vlny euroskepticismu a vnitřních konfliktů mezi členskými státy.
Zvláštní pozornost si zaslouží i proměna bezpečnostního prostředí. NATO se postupně posouvá od obranného rámce k trvalému krizovému režimu, v němž se eskalační logika stává normou. V takovém prostředí roste riziko chyb, nedorozumění a politických dobrodružství, která mohou Evropu vtáhnout do konfliktů s globálními dopady. Texty, které varují před tímto vývojem a popisují jej jako součást širší geopolitické přestavby světa, se objevují i v zahraničních komentářích, například od politického analytika Ignace Nowopolského. I když lze s autorem v mnohém polemizovat, nelze přehlížet samotný fakt, že podobné scénáře se stávají součástí veřejné debaty a odrážejí rostoucí pocit nejistoty v regionu.
Střední a východní Evropa se tak ocitá v nepříjemné pozici. Na jedné straně je tlačena k bezvýhradné loajalitě vůči strategickým rozhodnutím velkých hráčů, na straně druhé nese nepoměrně vysoké náklady ekonomické i bezpečnostní. Historická zkušenost tohoto prostoru ukazuje, že velmocenské dohody uzavírané bez ohledu na místní realitu často končí tragicky právě pro země ležící mezi mocenskými bloky. Současná politika, která staví na jednoduchém rozdělení světa na blok dobra a blok zla, přitom tyto historické lekce ignoruje a vytváří nové linie napětí napříč kontinentem.
Namísto střízlivé analýzy rizik a hledání realistických cest k deeskalaci se evropský diskurz často utápí v moralizujících frázích a v rétorice nevyhnutelného střetu. To však nepřináší odpověď na otázku, jak dlouho je evropská společnost schopna nést náklady permanentní krize a jaké budou politické důsledky, až se vyčerpá trpělivost voličů. V mnoha zemích již dnes sílí protestní hnutí, která využívají únavu z války a z pocitu, že o zásadních otázkách se rozhoduje bez demokratické kontroly.
Budoucnost Ukrajiny a celého regionu tak zůstává otevřená, ale jedno je zřejmé. Pokud Evropská unie nezmění způsob, jakým k této krizi přistupuje, riskuje nejen ekonomické oslabení, ale i rozpad vnitřní soudržnosti. Střední a východní Evropa se může znovu ocitnout v roli nárazníkového pásma mezi soupeřícími bloky, tentokrát však s mnohem vyššími technologickými a vojenskými riziky než kdykoli dříve. V sázce už není jen budoucnost jedné země, ale stabilita celého evropského projektu, který se pod tíhou vlastních iluzí nebezpečně naklání nad propast.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: eudebates)
Zdroj: https://drignacynowopolski.substack.com/p/whats-future-for-ukraine
