Evropská praxe totiž ukazuje něco podstatně složitějšího. Český model založený převážně na poplatku je dnes podobný například Německu, Rakousku, Itálii, Portugalsku nebo Slovinsku. Jenže vedle toho stojí početná skupina členských států Evropské unie, které financují veřejnoprávní média převážně přímo ze státního nebo regionálního rozpočtu. Patří mezi ně Dánsko, Francie, Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Estonsko, Lucembursko, Lotyšsko, Litva, Malta, Rumunsko, Slovensko, Bulharsko a Maďarsko. Finsko a Švédsko pak používají zvláštní veřejnou daň. Samotná Evropská unie přitom konstatuje, že neexistuje jeden evropský model a že členské státy používají různé cesty.
Do této úvahy je navíc nutné férově doplnit i český kontext, který se v debatě často přehlíží. I současný model není od politiky oddělen tak, jak se někdy prezentuje. Rady České televize a Českého rozhlasu, tedy orgány, které mají zásadní vliv na chod institucí a volbu jejich vedení, jsou jmenovány Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky. Jinými slovy, i dnes vstupuje politika do řízení veřejnoprávních médií skrze personální obsazení kontrolních orgánů. Rozdíl tedy není v tom, zda politika vliv má nebo nemá, ale v tom, jak je tento vliv nastaven a jak silné jsou proti němu pojistky.
To ostatně potvrzuje i samotný Evropský akt o svobodě médií. Ten nikde neříká, že legitimní je jen poplatkový systém. Požaduje něco přesnějšího a důležitějšího. Financování veřejnoprávních médií má být transparentní, objektivní, předem dané, dostatečné, udržitelné a předvídatelné. A hlavně musí být nastaveno tak, aby chránilo redakční nezávislost. Evropské právo tedy neřeší jen zdroj peněz, ale hlavně pojistky proti zneužití. Právě v tom spočívá rozdíl mezi demokratickým a mocensky zneužitelným modelem.
Je pravda, že financování ze státního rozpočtu nese vyšší riziko politického vlivu. To připouští i Evropský parlament. Zároveň ale dodává, že toto riziko lze omezit víceletým finančním rámcem, zákonnými pravidly pro přidělování prostředků a konstrukcí, která drží vládu v odstupu od každodenního rozhodování. To je zásadní moment, který v české debatě často zaniká. Nejde o to, zda stát posílá peníze přímo. Jde o to, zda může každý rok podle momentální politické potřeby otevřít kohoutek nebo jej přiškrtit. Pokud ano, je to problém. Pokud ne a systém je pevně předem zakotven, demokratická záruka může fungovat i bez klasického poplatku.
Česká veřejná debata má navíc sklon stavět věc falešně černobíle. Jako by existovaly jen dvě možnosti. Buď poplatek a svoboda, nebo státní rozpočet a propaganda. Jenže evropská realita je mnohem pestřejší. V některých zemích funguje rozpočtové financování bez toho, aby se tím sama podstata veřejné služby automaticky rozpadla. Jinde naopak ani formální existence poplatku sama o sobě nezabránila politickému tlaku. To znamená, že otázka nezní, zda je poplatek symbolicky čistší. Otázka zní, jaké konkrétní záruky stojí mezi politikem a redakcí.
To ovšem neznamená, že by české obavy byly zcela liché. Nejsou. Přechod na přímé financování by v českých podmínkách opravdu mohl být nebezpečný, pokud by se provedl bez pevných pravidel a v prostředí, kde se zároveň vede otevřený politický boj o podobu veřejnoprávních médií. Riziko tedy neleží v samotné existenci rozpočtového modelu, ale v českém institucionálním a politickém kontextu. Jinak řečeno, nejde o to, že by státní financování bylo ze své podstaty nedemokratické. Jde o to, že bez silných pojistek může být v konkrétním státě snadno zneužitelné.
A právě tady se česká diskuse musí posunout. Místo zkratkovitého strašení koncem demokracie by měla konečně začít mluvit o konkrétním nastavení pravidel. Má být financování víceleté. Má být zákonem navázané na jasný vzorec. Má být odolné vůči každoročnímu vydírání. Má být doprovázené transparentním výběrem rad a vedení. A má být spojeno s přesným vymezením veřejné služby, aby peníze nesloužily k bezbřehému růstu institucí, ale k obhajitelné veřejné misi.
Teprve pak lze mluvit vážně o objektivitě a demokracii. Ne tehdy, když se z jednoho modelu udělá ideologické dogma a z druhého automatický symbol nesvobody. Evropská zkušenost ukazuje přesný opak. Neexistuje jediná správná forma. Existují jen lepší a horší pojistky. A na nich ve skutečnosti stojí svoboda veřejnoprávních médií mnohem víc než na samotném názvu platebního modelu.










