Publicista Pavel Šik se ve své analýze pokusil udělat něco, co podle něj v mediálním prostoru chybí. Západní média přinášejí především záběry explozí, počty obětí a rychlé reakce politiků. Celek se však podle něj rozpadá do útržků. Málokdo se snaží složit dohromady širší strategický obraz toho, co se během prvních dní války mezi Izraelem, Spojenými státy a Íránem skutečně odehrává. Šik proto vychází z dostupných dat analytických institucí, jako jsou Institute for the Study of War, Jewish Institute for National Security of America, Center for Strategic and International Studies nebo server Breaking Defense. Zdůrazňuje přitom, že jeho text není morálním soudem nad válkou. Je to pokus popsat, co se podle dostupných informací vojensky a strategicky děje.

Operace označovaná jako Epic Fury či Roaring Lion začala 28. února a podle Šika měla od prvního dne mimořádně ambiciózní cíle. Údery měly zničit íránský raketový arzenál, vyřadit námořnictvo, rozbít velitelskou strukturu a vytvořit podmínky pro změnu režimu. Po prvním týdnu bojů podle něj vychází překvapivý závěr. Operace postupuje rychleji, než většina analytiků očekávala. Izraelské letectvo podle citovaných údajů zničilo nebo vyřadilo přibližně šedesát až sedmdesát pět procent íránských odpalovacích zařízení. Americké námořnictvo zároveň v Ománském zálivu zlikvidovalo celé íránské námořní uskupení, které tam bylo na začátku operace přítomné. Šik uvádí, že šlo údajně o jedenáct lodí. Těžké bombardéry zároveň zasáhly zpevněné podzemní raketové základny a údery mířily i na politické a vojenské struktury státu. Zasažen byl komplex Nejvyšší národní bezpečnostní rady, Sbor expertů i velitelská centra jednotek Islámské revoluční gardy.


Konflikt se zároveň začíná rozlévat po regionu. Druhého března vstoupilo do války také hnutí Hizballáh, které z Libanonu odpálilo rakety na izraelskou základnu u Haify. Podle Šika šlo spíše o symbolickou reakci na smrt íránského nejvyššího vůdce Alí Chameneího. Izrael reagoval více než dvěma sty padesáti údery na cíle v Libanonu a pokračuje v pozemním postupu v pohraničí. Zajímavá je podle něj reakce libanonské vlády, která Hizballáhu zakázala veškerou vojenskou činnost. To je v tamním politickém kontextu historicky mimořádný krok. Organizace přesto stále disponuje přibližně pětadvaceti tisíci raketami, i když její bojová kapacita byla po dvou letech izraelských úderů výrazně oslabena. Analytici z organizace ACLED navíc upozorňují, že Hizballáh vstoupil do války spíše ze slabosti a z tlaku než ze skutečné síly.

Šik zároveň upozorňuje na několik rizik, která se týkají Spojených států a Izraele. První je čistě matematické. Obranné interceptory, tedy rakety určené k sestřelování útočných střel a dronů, jsou drahé a jejich zásoby nejsou nekonečné. Každý sestřelený dron spotřebuje mnohonásobně dražší raketu. Země Perského zálivu zatím útoky zachytávají, ale pokud by íránské drony pokračovaly ve vysokém tempu týdny, může podle Šika přijít okamžik, kdy bude nutné vybírat, co ještě bránit a co už ne. Druhým problémem je strategická nejasnost. Washington podle něj střídá vysvětlení, proč operace vlastně probíhá. Jednou jde o likvidaci jaderné hrozby, podruhé o odstrašení nebo odplatu za desetiletí íránského terorismu a jindy o přípravu půdy pro změnu režimu. Taková rozkolísaná rétorika podle Šika komplikuje odpověď na jednoduchou otázku. Kdy vlastně operace skončí a co bude považováno za vítězství.

Nejzávažnější riziko je podle něj jaderné. Před zahájením operace zpravodajské odhady hovořily o íránském obohacování uranu až na devadesát procent, tedy na úroveň vhodnou pro výrobu jaderné bomby. Izraelská armáda oznámila zničení podzemního objektu Min Zadai a údery v okolí Natanzu, skutečný rozsah destrukce íránské jaderné infrastruktury však není nezávisle ověřitelný. Šik proto popisuje dvě potenciálně nebezpečné varianty. Buď Írán stále disponuje záložním materiálem nebo dokonce hotovou zbraní a stojí před otázkou, zda ji použít jako poslední odstrašující prostředek. Nebo operace narušila velení natolik, že kontrola nad zbývajícím materiálem může začít kolabovat. „Obě varianty jsou nebezpečné, ani jedna není transparentně komunikována,“ upozorňuje.

Írán podle něj zároveň čelí několika existenčním tlakům najednou. Vojensky jde především o ztrátu velké části odpalovacích zařízení během jediného týdne. Tempo destrukce podle Šika překvapilo i nejpesimističtější íránské scénáře. Každý další odpal navíc zvyšuje pravděpodobnost odhalení a zničení zbývajících zařízení, takže vzniká spirála postupného oslabování. Zvlášť kritické jsou zásoby balistických raket středního doletu určených pro zásah Izraele. Ty nelze jednoduše nahradit kratšími typy a jejich výroba byla pravděpodobně rovněž zasažena.


Ekonomická situace situaci ještě komplikuje. Uzavření Hormuzkého průlivu je podle Šika zbraní se dvěma ostřími. Na jedné straně poškozuje globální trhy a vytváří tlak na Washington. Na druhé straně zároveň devastuje íránské příjmy z exportu ropy a plynu, na nichž financování války závisí. Írán tak podle něj nemůže průliv držet uzavřený příliš dlouho, aniž by nepodřízl vlastní ekonomiku. Zároveň zůstává strategicky izolovaný. Rusko protestuje jen verbálně a otevřeně přiznává, že konflikt zastavit nemůže. Čína vyzývá k míru, ale vojensky nezasahuje. Írán tak vstoupil do války bez spojence, který by byl ochoten nebo schopen dodat materiální pomoc v reálném čase.

Podle analytiků z JINSA a ISW se navíc íránská schopnost masových balistických salv postupně blíží vyčerpání. Konflikt se tak může přesunout do jiné fáze. Místo velkých raketových salv by mohly přijít spíše nepravidelné útoky menšího rozsahu doplněné drony. Ty jsou totiž výrobně obnovitelné a méně zranitelné. Spojené státy a Izrael mezitím oznámily druhou fázi operace zaměřenou na demolici íránské raketové výrobní infrastruktury.

Írán však podle Šika kalkuluje jinak. Potřebuje vydržet dostatečně dlouho. Doufá, že ekonomický tlak uzavřeného průlivu a nestabilita globálních trhů přinutí Washington k jednání. Podstata konfliktu proto podle něj neleží v otázce, zda Írán vojensky zvítězí. „Nemůže,“ konstatuje. Skutečná otázka je jiná. Zda dokáže konflikt prodloužit tak dlouho, až se jeho politické, ekonomické a diplomatické náklady pro Spojené státy stanou nesnesitelné. Podle Šika se zatím zdá, že právě v této strategii je Írán alespoň částečně úspěšný. Burzy kolísají a cena ropy po prohlášení íránského ministra zahraničí Abbáse Aragčího, že Teherán momentálně jednat nechce, znovu roste.