Donald Trump ve svém druhém prezidentském období znovu potvrdil pověst politika, který nesnáší předvídatelnost a standardní strategii. Víkendový letecký útok na íránská jaderná zařízení a následné oznámení příměří mezi Íránem a Izraelem během 48 hodin šokovaly jak zastánce vojenských intervencí, tak pacifisty. Bombardování lokalit Natanz, Fordow a Isfahán bylo prezentováno jako chirurgicky přesný zásah proti schopnostem Teheránu vyvíjet jaderné zbraně. Jenže podle zpravodajských analýz šlo jen o krátkodobé zdržení, nikoli fatální úder. Trump přitom tvrdil, že zařízení byla „zcela a totálně zničena“. Realita je ovšem podstatně méně triumfální. Odborníci z americké obrany přiznávají, že škody Írán dokáže během několika měsíců z velké části napravit.
Trumpova operace přitom nezačala jen tak z čista jasna. V předchozích týdnech údajně zvažoval diplomatické řešení a nechal Íránce věřit, že se blíží „velká dohoda“. Ti byli tímto signálem zaskočeni, stejně jako část americké administrativy. Netanjahu ale mezitím rozjel izraelskou ofenzivu, a Trump musel volit mezi mlčením nebo podporou spojence. Zvolil akci a v duchu své politické identity ji provedl bleskově a bez ohledu na předvídatelnost. Výsledkem je situace, kterou popsal komentátor Daniel McCarthy v článku na serveru Compact Magazine „Trump ukončil válku tak rychle, jak do ní Spojené státy zatáhl, což zmátlo jestřáby i holubice.“
Tato slova vystihují jádro celého problému. Zatímco vojenští tvrdolíni očekávali delší tažení s cílem svrhnout íránský režim, pacifisté doufali, že Amerika do izraelsko-íránského konfliktu vůbec nezasáhne. Obě strany byly zklamány. A přitom právě v této neuchopitelnosti spočívá paradox Trumpovy politiky. Není svázán ideologií, a proto se nebojí krátkodobých, improvizovaných tahů. Jenže bez strategie nelze zaručit trvalý výsledek. Írán může svůj program obnovit, Izrael může znovu udeřit, a příměří je jen papírovým klidem zbraní.
Oproti dřívějším válečným intervencím má tento konflikt ještě jednu výjimečnou vlastnost – nebyl to americký projekt. Tato válka byla izraelská, jak upozorňuje McCarthy.
„Tohle nebyl akt amerického vůdcovství. To byla válka Izraele, zahájená premiérem Netanjahuem,“ konstoval McCarthy.
Evropa tuto změnu registruje s pozorností. Ukrajinská válka již otřásla vírou evropských zemí v americkou vojenskou nadvládu a izraelský útok, provedený bez Washingtonova vedení, potvrzuje, že americká hegemonie je na ústupu. To dává Evropě šanci hledat nezávislejší bezpečnostní doktrínu, což může americkým neintervencionistům připadat jako pozitivní vývoj. Jenže zároveň hrozí, že spojenci USA začnou jednat autonomně včetně vojenských operací, které by Washington jinak nepodpořil.
Celá událost tak připomíná začátek procesu, v němž se Spojené státy musí smířit s koncem své role globálního šerifa. A tento přechod nebude hladký. Pokud se přátelům jako Izrael, Polsko nebo Ukrajina začne dovolovat jednat ve vlastním zájmu bez dohody s USA, může se z americké podpory stát pasivní spoluvina. Trumpovo selhání zastavit izraelský útok bude v tomto světle vnímáno jako souhlas s neřízeným posunem k multipolárnímu světu, kde budou konflikty vznikat mimo rámec americké strategie, a možná i mimo americkou kontrolu.
Psali jsme:
Z historického hlediska lze připomenout precedent: po rychlém vítězství v Kuvajtu v roce 1991 nechal George H. W. Bush irácké „bažinné Araby“ napospas Saddámovi, což vedlo ke krvavému potlačení povstání a vyvolalo morální dilema, které se Americe vymstilo v roce 2003. Trumpovo nynější rozhodnutí zasáhnout a pak odejít může vést ke stejnému typu neuzavřeného konfliktu. Jak připomíná komentář Washington Post, případná přestavba íránského programu je jen otázkou času – stejně jako další izraelský útok.
Ve Spojených státech mezitím roste odpor vůči prezidentovu postupu i z právního hlediska. Mnozí upozorňují, že Trump obešel Kongres a porušil War Powers Act. Ozývají se hlasy požadující vyšetřování nebo dokonce ústavní žalobu. V očích kritiků nejde o promyšlený tah, ale o nebezpečný precedent, kdy prezident bez transparentnosti rozhoduje o zahájení válečných operací.
Donald Trump tak možná zažil triumfální mediální moment, kdy stál na tiskové konferenci po příměří s úsměvem a mluvil o vítězství. Ale za tímto obrazem se skrývá geopolitický chaos, diplomatická prázdnota a nevyřešený konflikt, který může kdykoli znovu vzplanout. Pokud byl tento útok prvním krokem k redefinici americké zahraniční politiky, pak to byl krok vykročený do mlhy... bez mapy, bez směrovky a s nejistým cílem. A právě proto se svět ptá: byla to strategie, nebo improvizovaný akt zoufalství prezidenta, který víc než mír potřebuje dramatický moment do volební kampaně?
(Chmelík, compactmag.com, foto: zai)
