Válka se v moderních médiích proměnila v trvalý proud obrazů, čísel a emotivních výpovědí, které se opakují s takovou intenzitou, až se z mimořádné události stává běžná kulisa každodennosti. Tento posun má hluboké psychologické důsledky, které se neprojevují jen u lidí přímo zasažených násilím, ale i u vzdálených pozorovatelů, kteří jsou dlouhodobě vystaveni zpravodajství a komentářům. Postupně se vytrácí citlivost k utrpení druhých, roste vnitřní vyčerpání a s ním i sklon uzavírat se před dalšími informacemi, které by vyžadovaly pozornost a emoční investici. Tento stav bývá označován jako únava z války, ale v posledních letech se k němu přidává ještě únava z pravdy, tedy rezignace na náročné rozlišování mezi fakty, interpretacemi a záměrnými manipulacemi.
K psychické únavě se přidává informační přetížení. Digitální prostředí produkuje obrovské množství zpráv, názorů a údajů, které na sebe navzájem reagují v reálném čase. Místo hlubšího porozumění vzniká hluk, v němž se jednotlivé informace rychle střídají a ztrácejí kontext. V takovém prostředí se posiluje tendence sahat po jednoduchých vysvětleních a po obsahu, který potvrzuje již existující přesvědčení. Mozek si tímto způsobem šetří energii, ale za cenu omezení kritického myšlení. Únava z pravdy se pak projevuje neochotou ověřovat zdroje, ztrátou zájmu o detailní analýzy a rostoucí přitažlivostí zkratkovitých narativů, které slibují rychlé pochopení složité reality. Dlouhodobě to vede k oslabování veřejné debaty, protože složité argumenty se v takto nastaveném mediálním prostředí prosazují obtížně.
Zvlášť problematické je, že únava z války a únava z pravdy se navzájem posilují. Vyčerpaný člověk má menší kapacitu čelit informačnímu tlaku, a čím méně energie věnuje rozlišování mezi spolehlivými a nespolehlivými zdroji, tím snazší je pro něj přijmout interpretace, které snižují psychickou zátěž. Místo snahy porozumět komplexnímu světu se objevuje únik k jednoduchým schématům, k morálním zkratkám a k rychlým soudům. Tento proces postupně oslabuje schopnost společnosti vést věcnou diskusi o dlouhodobých problémech, protože únava vytváří prostředí, v němž se prosazují spíše emoce než argumenty.
Nelze přehlédnout ani roli médií a digitálních platforem, které svou ekonomickou logikou podporují obsah s vysokým emočním nábojem. V takovém systému je pozornost vzácnou komoditou a složitá fakta často prohrávají s jednoduššími sděleními. Výsledkem je paradoxní stav, kdy je veřejnost zahlcena informacemi, ale zároveň má stále menší chuť se jimi skutečně zabývat. Únava z pravdy tak není jen osobní selhání jednotlivců, ale systémový důsledek prostředí, které upřednostňuje rychlost a emoci před porozuměním a kontextem.
Pokud má společnost tomuto trendu čelit, musí se vrátit k náročnějším formám práce s informacemi. To znamená podporovat mediální gramotnost, vytvářet prostor pro klidnější a hlubší analýzu a posilovat odpovědnost médií za způsob, jakým konflikty prezentují. Stejně důležité je uznat, že psychická únava je reálný jev, který nelze překonat pouhými výzvami k větší pozornosti. Bez systematické podpory odolnosti jednotlivců i institucí hrozí, že únava z války a pravdy se stane trvalou součástí veřejného prostoru a postupně oslabí schopnost společnosti čelit krizím s rozvahou a porozuměním.
Zdroj: Chronic Stress and the Brain: Mechanisms and Consequences








